Volám tě na pomoc, Žlutá ponorko!
Ztráta matky, nevýslovná bolest malého dítěte, otec, zakletý do mlčení, excentrický, zrzavý dospívající chlapec, který žije pro knihy a hudbu. A Paula McCartneyho. Vztah mezi minulostí, vzpomínkami a smutkem, který prostupuje každým srdcem. To jsou některá z témat nejnovějšího autobiograficky inspirovaného románu Jóna Kalmana Stefánssona Žlutá ponorka.
I tomuto románu dominuje lyrický jazyk, severské krajiny, silné emoce, živé postavy a pokusy rozluštit největší tajemství života. Kniha, původně napsaná v roce 2022, je „nejodvážnějším, nejotevřenějším a nejosobnějším dílem“ spisovatelovy tvorby. Čteme román plný autobiografických prvků. Biografické aspekty známé z rozhovorů (jako je tragicky předčasná ztráta matky, léta strávená v severních fjordech nebo otcův alkoholismus) nenechávají nikoho na pochybách, o co v knize jde.
Na stránkách Žluté ponorky je vystavěn životní příběh ve fragmentech: dominují těžko zapomenutelné okamžiky, které jako by uvízly v čase a jako střed soustředného kruhu nutí vypravěče, aby se k nim čas od času vracel. Okamžiky, které, i když jsou součástí minulosti, nikdy nezmizí, pronásledují život jako nepřetržitá přítomnost. Jako scéna dlouhá jen několik minut v říjnu 1969, ve které otec stručně informuje svého sedmiletého syna, že jeho matka zemřela:
Odkašle si, oběma rukama drží volant trabantu, stiskne ho, jako by se bál odtrhnout od auta, třikrát si odkašle a pak s očima upřenýma na silnici promluví: „Obávám se, že tvoje matka zemřela.“ Počtvrté si odkašlal, přikývl a dodal: „Ano, to je fakt, obávám se, že je to fakt.“
Tento obraz se mimochodem stává jedním z nejdůležitějších epicenter románu, vše začíná zde a vše se k němu vrací. Smrt matky způsobuje otřesy země a následně škody, které nemusí být nikdy napraveny. Druhým takovým obrazem – a ten už souvisí se zdánlivě podivným názvem – je Paul McCartney sedící v londýnském parku a kterému téměř šedesátiletý vypravěč prosí o…
Memoárový román ukazuje asociativitu paměti, ale také vyzdvihuje nezapomenutelné vzpomínky paradoxem, že ačkoli minulost již neexistuje, je přítomna v každém okamžiku: „Minulost nikdy nepomíjí, vždy zůstává blízko a žádným způsobem nás nenechá odejít. Je to ve všem, co děláme, myslíme, cítíme, a přesto se to nikdy nevrátí.“
Jako většina Stefánssonových knih je i tato prodchnuta smutkem, pocitem neustálé ztráty a melancholií z vyrovnání se s ní. Vypravěč se ohlíží za minulostí ze současnosti roku 2022 a připomíná jeho nejdůležitější události. Struktura je poměrně komplikovaná (ale stále v mezích srozumitelnosti), protože i když sleduje jakousi chronologii, pravidelně vytváří asociativní vztahy mezi vzdálenými událostmi minulé doby, takže minulost se jeví spíše jako síť než jako přímka.
Žlutá ponorka je románem o vzpomínkách a minulosti, knihou o ztrátě a vzpomínkách na matku, ale zahrnuje také smrt přítele, plynutí času, nutnost smutku a nepochopitelnost touhy – a samozřejmě strašlivě obtížný vztah otce a syna, který lze nejlépe popsat jako zející propast a bouřlivou nepřítomnost. Román, napsaný deset let po otcově smrti, truchlí nejen nad ztrátou matky v dětství, ale také nad ztrátou otce v dospělosti. Rekonstrukce tohoto vztahu je v knize také zkoumána, když se vypravěč snaží pochopit, proč ho otec nikdy nedokázal utěšit, proč před ním vytěsnil všechny emoce, proč utekl k alkoholu a sílícímu tichu.
Román odráží emoce malého chlapce, který se nikdy netěší a později se z něj stane knihomol, a dospělého, který unikne k hudbě. Dítě, které bylo opuštěno s nezměrnou bolestí a které se prakticky s třiapadesátiletým zpožděním snaží najít útěchu a konečně truchlit pro své blízké psaním tohoto srdcervoucího románu, který sám vypravěč v lockdownu nazývá ódou, symfonií, rekviem.
……………
Zdroj: konyvesmagazin.hu
