V anotaci se píše o spojení nejlepší tradic konverzační britské komedie, vysoké stylistické úrovně a schopnosti nahlížet každodennosti z neobvyklých perspektiv. A všechno to ve 100% platí. A protože většinu nových zážitků porovnáváme s nějakou svojí zkušeností, hledáte automaticky o jakou zkušenost opřít zážitek s Ellisovou. Její katolickým sarkasmem a jistým druhem mixu ortodoxie a černého humoru se stává literární sestrou Flannery O ´Connorové, ale vlastně modernější a říznější.

Jak na Smích bez příčiny v překladu Martina Pokorného zareagovali čeští recenzenti?

Ve Smíchu bez příčiny se setkáváme s přitažlivou a sofistikovanou londýnskou novinářkou Lydií. Chce zapomenout na bývalého milence (byl „parchant“, avšak „vždy zjitra vstával jako bůh“), proto se na nějaký čas přesune do primitivního příbytku ve Walesu.

Kýžený klid se však nedostaví: protagonistka záhy začne zkoumat vášně místních, ať už je to doktor milující především sám sebe, či nevěrná manželka na první pohled nepříliš inteligentního farmáře. Anebo lehce zlověstný smích, který se v noci ozývá z lesů a v jinak realistickém textu představuje prvek nadpřirozený, gotický. Nezpůsobuje ho vítr ani ho nevydávají zvířata ‒ prostě tam je a interpretovat ho jako smích Boha nad lidskou pošetilostí by bylo víc než násilné.

Hana Ulmanová, aktualne.cz

Ústřední postava je navíc prostořeká, což ji většinou později mrzí, jelikož je příliš inteligentní, aby si neuvědomovala, že selhala. Podobně nabroušený jazyk má i vypravěč, neboť jeho špičkou neustále zajíždí do mezizubních prostorů, odkud doluje veškerou nečistotu, o níž by bylo ve slušné společnosti lépe pomlčet: „Od Lydie to bylo zákeřné, jelikož Betty se u mužů netěšila oblibě, což bylo o důvod víc, proč ji Lydia neměla ráda, jelikož sama patřila mezi ženy, které v ošklivosti nacházejí cosi nakažlivého a raději se druží jen s lidmi, kteří jsou přinejmenším stejně atraktivní.“

Dočasné soužití s vegetariánkou Betty je pro Lydii z hlediska praktičnosti sice pohodlné, neboť plní funkci „hospodyně“, ale jinak hotový očistec: „Uvědomila si, že její hovory s Betty v sobě mají jeden nezvyklý prvek: kdykoli odpovídá na otázku nebo reaguje na nějaký výrok, vždycky se přehnaně dlouho odmlčí, jako by měla strach, že pokud odpoví rychle, řekne něco nevhodného.“

Ondřej Horák, lidovky.cz

Ellisová obnažuje uvažování Lydie i v hnutích mysli, které si člověk obvykle nechává pro sebe. Poznáváme diskrepance mezi tím, co Lydia říká, a co si myslí. Je to přesvědčivá postava, stejně jako je přesvědčivý smích, který umocňuje hutnou atmosféru románu a jejž Lydia opakovaně slýchá, aniž by znala jeho smysl a původce. Je jím snad postižená Angharad? Nebo Stan? S několika nezodpovězenými otázkami opustí knihu i čtenář.

I když by to možná bylo pomyslné nakladatelské harakiri, překlady dalších autorčiných knih bych osobně uvítal více než vřele.

Daniel Mukner, artzona.cz

Zobraziť diskusiu (0)