Vtipnější než Flannery – Smích bez příčiny Alice Thomas Ellisové
Kolik proboha ještě existuje geniálních autorů, které člověk nezná? Nestává se to každý den, ale čas od času dojde k prvnímu překladu autora tak dobrého, že až zkoprníte. Alice Thomas Ellisová (1932 – 2005) byla anglická spisovatelka a esejistka narozená v Liverpoolu. Napsala řadu románů a literatury faktu, včetně kuchařských knih. A také v roce 1985, jako svojí pátou knihu, Smích bez příčiny.
V
anotaci se píše o spojení nejlepší tradic konverzační britské
komedie, vysoké stylistické úrovně a schopnosti nahlížet
každodennosti z neobvyklých perspektiv. A všechno to ve 100%
platí. A protože většinu nových zážitků porovnáváme s
nějakou svojí zkušeností, hledáte automaticky o jakou zkušenost opřít
zážitek s Ellisovou. Její katolickým sarkasmem a jistým druhem
mixu ortodoxie a černého humoru se stává literární sestrou
Flannery O ´Connorové, ale vlastně modernější a
říznější.
Jak
na Smích bez příčiny v
překladu Martina Pokorného
zareagovali čeští recenzenti?
Ve
Smíchu bez příčiny se setkáváme s přitažlivou a
sofistikovanou londýnskou novinářkou Lydií. Chce zapomenout na
bývalého milence (byl „parchant“, avšak „vždy
zjitra vstával jako bůh“), proto se na nějaký čas přesune
do primitivního příbytku ve Walesu.
Kýžený klid se však nedostaví: protagonistka záhy začne zkoumat vášně místních, ať už je to doktor milující především sám sebe, či nevěrná manželka na první pohled nepříliš inteligentního farmáře. Anebo lehce zlověstný smích, který se v noci ozývá z lesů a v jinak realistickém textu představuje prvek nadpřirozený, gotický. Nezpůsobuje ho vítr ani ho nevydávají zvířata ‒ prostě tam je a interpretovat ho jako smích Boha nad lidskou pošetilostí by bylo víc než násilné.
Hana Ulmanová, aktualne.cz
Ústřední
postava je navíc prostořeká, což ji většinou později mrzí,
jelikož je příliš inteligentní, aby si neuvědomovala, že
selhala. Podobně
nabroušený jazyk má i vypravěč, neboť jeho špičkou neustále
zajíždí do mezizubních prostorů, odkud doluje veškerou
nečistotu, o níž by bylo ve slušné společnosti lépe pomlčet:
„Od Lydie to bylo zákeřné, jelikož Betty se u mužů netěšila
oblibě, což bylo o důvod víc, proč ji Lydia neměla ráda,
jelikož sama patřila mezi ženy, které v ošklivosti nacházejí
cosi nakažlivého a raději se druží jen s lidmi, kteří jsou
přinejmenším stejně atraktivní.“
Dočasné soužití s vegetariánkou Betty je pro Lydii z hlediska praktičnosti sice pohodlné, neboť plní funkci „hospodyně“, ale jinak hotový očistec: „Uvědomila si, že její hovory s Betty v sobě mají jeden nezvyklý prvek: kdykoli odpovídá na otázku nebo reaguje na nějaký výrok, vždycky se přehnaně dlouho odmlčí, jako by měla strach, že pokud odpoví rychle, řekne něco nevhodného.“
Ondřej Horák, lidovky.cz
Ellisová
obnažuje uvažování Lydie i v hnutích mysli, které si
člověk obvykle nechává pro sebe. Poznáváme diskrepance mezi
tím, co Lydia říká, a co si myslí. Je to přesvědčivá
postava, stejně jako je přesvědčivý smích, který umocňuje
hutnou atmosféru románu a jejž Lydia opakovaně slýchá,
aniž by znala jeho smysl a původce. Je jím snad postižená
Angharad? Nebo Stan? S několika nezodpovězenými otázkami
opustí knihu i čtenář.
I když by to možná bylo pomyslné nakladatelské harakiri, překlady dalších autorčiných knih bych osobně uvítal více než vřele.
Daniel Mukner, artzona.cz