Prolog

Po vydání první klinické studie o LSD od Waltera A. Stolla v roce 1947 se stal nečekaný objev Alberta Hofmanna o psychedelických účincích této substance senzací ve světě vědy. Nikdy předtím se žádná chemická látka nestala takovým příslibem pro tolik oblastí lidských zájmů.

Pro neurofarmakologii a neurofyziologii znamenal objev LSD začátek zlaté éry výzkumu, který mohl vyřešit mnohé nejasnosti týkající se složitých biochemických procesů podmiňujících činnost mozku.

Experimentální psychiatrie považovala tuto substanci za ojedinělý prostředek k vytvoření laboratorního modelu přirozeně se vyskytujících psychóz, zvláště pak schizofrenie. Těšila se nadějí, že LSD umožní nahlédnout do povahy těchto záhadných psychických poruch a nalézt nové cesty k jejich léčení.

LSD bylo rovněž doporučováno jako pozoruhodná učební pomůcka, která umožní klinickým psychiatrům a psychologům strávit několik hodin ve světě jejich pacientů. Mohli jim tak lépe porozumět, komunikovat s nimi a zvýšit svoji schopnost pomoci jim.

První experimenty ukázaly, že LSD může být mocným nástrojem, který umožní prohloubit a urychlit psychoterapeutický proces. Rozšířilo možnosti použití psychoterapie na alkoholiky, drogově závislé a recidivisty, což jsou obzvlášť problematické skupiny pacientů.

Mimořádně cenné a slibné bylo počáteční úsilí používat psychoterapii s LSD u pacientů s rakovinou. Tyto studie ukázaly, že LSD dokáže zmírnit úpornou bolest dokonce i u pacientů, kteří nereagují na podávání narkotik. U značné části těchto pacientů bylo rovněž možné zmírnit nebo dokonce odstranit strach ze smrti, zvýšit kvalitu jejich života a pozitivně proměnit zkušenost umírání.

Historikům a kritikům umění poskytly experimenty s LSD nebývalý vhled do psychologie a psychopatologie umění, zvláště pak různých moderních uměleckých směrů, ale také výtvarného umění původních kultur.

Duchovní zážitky pozorované během sezení s LSD přinášely zcela novou úroveň porozumění celé řadě jevů z oblasti náboženství včetně šamanismu, iniciačních obřadů, dávných mystérií smrti a znovuzrození, duchovních filozofií Východu a mystických tradicí celého světa.

Všechno nasvědčovalo tomu, že výzkum LSD naplní tyto naděje a očekávání, když jej náhle přerušilo nekontrolované experimentování mladé generace a následná represivní opatření právní, administrativní a politické povahy.

Problémy související s takovým vývojem – neúměrně zveličené senzacechtivými novináři – ovšem nebyly jediným důvodem, proč západní kultura odmítla LSD a ostatní psychedelika. Výrazně se na tom podílel také postoj současné západní společnosti k mimořádným stavům vědomí.

Všechny dávné společnosti si těchto stavů hluboce vážily a věnovaly mnoho času a energie k vytvoření bezpečných a účinných způsobů, jak je navodit. Příslušníci těchto společenských skupin měli možnost opakovaně zažívat mimořádné stavy vědomí v různých posvátných a světských kontextech.

Díky své schopnosti umožnit experimentální přístup do posvátných rozměrů existence a do světa archetypálních říší a bytostí představovaly mimořádné stavy vědomí hlavní prostředek rituálního a duchovního života v době před průmyslovou revolucí. Hrály rovněž zásadní úlohu v diagnostice a léčení různých poruch a používaly se k rozvíjení intuice a mimosmyslového vnímání.

Industriální společnost naopak mimořádné stavy patologizovala, vyvinula účinné prostředky k jejich potlačení v případech, kdy se vyskytují spontánně, a odvrhla nebo dokonce postavila mimo zákon kontexty a nástroje, používané k jejich navození. Západní kultura tak byla v důsledku své naivity a neznalosti mimořádných stavů vědomí zcela nepřipravená přijmout pozoruhodné vlastnosti psychedelik.

Náhlý vpád dionýských prvků z hlubin nevědomí a výšin nadvědomí představoval příliš velkou hrozbu puritánským hodnotám naší společnosti. Iracionální a rozum přesahující povaha psychedelických zážitků navíc vážně zpochybnila samotné základy světonázoru západní materialistické vědy. Existenci a povahu těchto zážitků nebylo možné vysvětlit v kontextu převládajících teorií. Psychedelická zkušenost podkopala metafyzické předpoklady, na nichž je založená západní kultura.

Pro většinu psychiatrů a psychologů znamenala psychoterapie disciplinované rozhovory nebo práci s volnou asociací. Měli dojem, že silné emoce a dramatické fyzické projevy vyskytující se během psychedelických sezení až příliš připomínají to, co byli zvyklí považovat za psychopatologii. Nedokázali si představit, že takové stavy by mohly být léčivé nebo transformující, a se značnou nedůvěrou vnímali zprávy o mimořádné úspěšnosti psychedelické psychoterapie.

Mnoha jevům, které se vyskytovaly během psychedelických sezení, nebylo možné rozumět v kontextu teorií převažujících v akademickém myšlení. Možnosti znovuprožití vlastního porodu nebo zážitků z embryonálního života, získání přesných informací z kolektivního nevědomí, prožití archetypálních realit a karmických vzpomínek či vnímání vzdálených událostí v mimotělesných stavech byly jednoduše příliš fantastické na to, aby jim běžný odborník uvěřil.

Ti z nás, kdo měli možnost pracovat s psychedeliky a byli ochotní zásadně změnit teoretické chápání psýché a praktický postup terapie, však byli schopni vidět a ocenit obrovské možnosti psychedelik jako terapeutických nástrojů a substancí mimořádné heuristické hodnoty.

V jedné ze svých starších knih jsem napsal, že potenciální význam LSD a dalších psychedelik pro psychiatrii a psychologii lze srovnat s přínosem mikroskopu pro biologii a medicínu nebo dalekohledu pro astronomii. Mé pozdější zkušenosti s psychedeliky můj původní dojem pouze potvrdily. Tyto substance působí jako jakési zesilovače, které zvyšují energetickou úroveň v psýché a zpřístupňují hluboké nevědomé procesy k vědomému zpracování.

Tato ojedinělá vlastnost psychedelik umožňuje zkoumat psychologické spodní proudy, které řídí naši zkušenost a chování, a to do hloubky, jaké nelze dosáhnout žádnou jinou metodou nebo nástrojem současné vědy. Psychedelika kromě toho poskytují nebývalé možnosti k léčení emocionálních a psychosomatických poruch, k pozitivní transformaci osobnosti a vývoji vědomí.

Takové mocné nástroje s sebou pochopitelně přinášejí větší potenciální rizika než konzervativní a mnohem méně účinné prostředky, jaké dnes přijímá a používá tradiční psychiatrie, například verbální psychoterapie nebo podávání uklidňujících prostředků. Výzkum však ukázal, že tato rizika lze snížit na minimum odpovědným používáním psychedelik a důkladnou pozorností věnovanou setu a settingu.

Právní a administrativní opatření proti psychedelikům nezabránila v soukromém experimentování, ale podařilo se jim ukončit legitimní vědecký výzkum těchto substancí. Odborníci, kteří měli možnost zkoumat pozoruhodné možnosti psychedelik, tento krok vnímali jako smutnou ztrátu pro psychiatrii, psychologii a psychoterapii.

Takový politováníhodný vývoj událostí zmařil pravděpodobně největší příležitost v dějinách těchto disciplín. Kdyby bylo možné vyhnout se takové zbytečné masové hysterii a pokračovat v odpovědném výzkumu psychedelik, tyto látky se mohly stát nástrojem, jenž by umožnil zásadně přehodnotit teorii a praxi psychiatrie. Tento výzkum by přinesl nové pojetí psýché a vědomí, které by se tak stalo nedílnou součástí nového vědeckého paradigmatu 21. století.

Většina lidí zabývajících se výzkumem LSD jen s nechutí přijala právní a politická opatření proti psychedelikům a zdráhavě se vrátila k zavedeným terapeutickým postupům. Někteří se pokusili vyvinout jiné metody k navození mimořádných stavů vědomí, jejichž spektrum zážitků a léčebný potenciál byly srovnatelné se stavy vyvolanými psychedeliky. Existovali však rovněž lidé jako „tajný náčelník“ Jákob, kteří tato právní opatření odmítli jako iracionální, neoprávněná, či dokonce protiústavní.

Tito výzkumníci si byli vědomi mimořádného přínosu LSD terapie pro své klienty a rozhodli se, že nejsou ochotni obětovat blaho těchto lidí vědecky neopodstatněným zákonům. Kromě terapeutické hodnoty psychedelik si rovněž uvědomovali entheogenický potenciál těchto substancí, tj. jejich schopnost navodit hluboké duchovní zážitky. Proto nepovažovali svoji práci s LSD pouze za terapeutickou praxi, ale také za spirituální činnost v tom nejlepším slova smyslu. Z tohoto zorného úhlu byla právní opatření proti psychedelikům nejen zcela neopodstatněná a chybná, ale představovala navíc i omezení základních náboženských svobod.

Jákob tedy zvážil všechna pro a proti a rozhodl se vzepřít zákonu, pokračovat ve své práci s psychedeliky a přijmout osobní zodpovědnost za svoji činnost. Obstál u své „rodiny“, přátel a klientů, jejichž životy od základů změnil. Všichni na něj dnes vzpomínají s velkou láskou a vděčností. Zbývá počkat, jak ho posoudí dějiny. Je bezesporu rozumné dbát na zákony, je-li naším hlavním zájmem osobní bezpečí a pohodlí. Dějiny však ve zpětném pohledu nezřídka hodnotí daleko výše jednotlivce porušující sporné zákony své doby díky prozíravosti a vysokým morálním zásadám než lidi, kteří tyto zákony vydali.

Stanislav Grof, M. D.
Mill Valley, Kalifornie

Zobraziť diskusiu (0)