# Co je nového?

Vše při starém. Chodím do práce, děti rostou, my s manželkou se zmenšujeme… Jsem rád, že žiju.

# Tvoje nová knížka Hranice už nejsou, tati se od Cobainových žáků i Otce u porodu žánrově hodně liší, jedná se o psychothriller. Jak k tomu přechodu od realistických až autobiografických novel k žánrové literatuře došlo? Co tě na ní láká?

Odjakživa mě baví horory a temné mysteriózní příběhy. Napsal jsem pár takových textů a pak mi začaly přistávat náměty jaksi všednodenní. Ne snad, že by všednodennost nemohla být pro někoho strašlivá… no, jistě si rozumíme. Tak vznikly knížky jako třeba Napíšu Pavle nebo Cobainovi žáci. K hororu jsem se vrátil knihou Mainstream a věnoval se mu pár posledních let. Ne výhradně, dal jsem dohromady i jeden čistě fantasy příběh a taky další částečně autobiografickou prózu, která je však lehce říznutá magičnem. Nevím, jak je to s tím přerodem, jestli vůbec k nějakému došlo. Píšu podle námětů, je-li pro mě příběh zajímavý, tak žánr neřeším. Pro mě je horor dost o nostalgii, měl jsem ho rád jako kluk a ta láska se mě stále drží. Nepřekvapuje mě, že ho občas píšu, divil bych se, kdyby tomu bylo naopak.

# Ve tvých realistických věcech hrál myslím hodně významnou úlohu hovorový jazyk a dialogy, u „žánrovek“ jako by jeho důležitost byla oslabená. Co je u nich tedy pro tebe to nejdůležitější?

Ten hovorový jazyk je u mě většinou dán vypravěčem. Psal jsem o lidech, kteří tak prostě mluvili, nakonec ani já nehovořím spisovnou češtinou, tím pádem to pro mě bylo naprosto přirozené. Jakmile píšu ve třetí osobě, uchyluju se k tradičnějšímu způsobu vyprávění, aspoň doteď tomu tak bylo. V hororech využívám spíš er formu, což je logické vzhledem k tomu, že hlavní postavy často umírají. Nemyslím si, že bych upozaďoval dialogy, ty pro mě bývají naprosto klíčové, mám rád, když postavy mluví. Co je nejdůležitější? To, co u všech příběhů, bez ohledu na žánr – musí mě bavit.

# Tvoji hlavní hrdinové, nebo možná spíš antihrdinové, bývají muži, láká tě někdy zkusit něco napsat ze ženské perspektivy? Zároveň tím dochází k tomu, že mužům ve tvých knihách víc vidíme do karet a někdy to není moc pěkný pohled. Na druhou stranu ženy jako by byly spíš marginální, ale často působí dojmem tichých hrdinek... (Pravda, občas tím, že reálně nebo domněle zavdají důvod k žárlivosti, rozpoutají úplný armageddon...) Vzniká tenhle dojem jenom tím, že muže máme víc „pod mikroskopem“?

Je pravda, že ve vydaných knihách se zaměřuju spíš na muže. Ale jsou i výjimky, třeba Mainstream. A teď vlastně i Hranice už nejsou, tati, kde má hlavní roli holčička. Pak mám nepublikovaný román, který od začátku do konce vypráví dívka, dcera zemřelého spisovatele hororů. A nesmím zapomenout na Dceru draka (existuje pouze jako rukopis), kde v hlavních úlohách vystupují rovnou dvě ženy. Uznávám, že moji muži asi pro některé čtenáře, a především čtenářky nejsou zrovna těmi sympaťáky, do kterých se od prvních stránek zamilují, ale mně se o nich docela dobře vypráví. Nenudím se s nimi.

# Ve všech tvých knihách hraje důležitou roli rodina, ale v těch, které spadají do žánru hororu nebo thrilleru, to bývá rodina nefunkční, rozpadající se, rodina, ve které dochází k násilí, někdy extrémnímu, a je to napsané velice přesvědčivě – nemáš s tím v reálném životě problémy? Neptají se tvých blízkých lidé nenápadně, jestli nepotřebují pomoct? A jak se jim to čte – je to pro ně náročné, nebo z toho mají legraci?

Tohle je asi opravdu dáno žánrem, i když… ne vždycky. Je spousta románů a povídek spadajících do takzvané realistické prózy, kde autoři píší o různorodých fatálních událostech, jež postihují rodinu. Horor jde zpravidla mnohem dál, nezůstává jen u popisů psychických deprivací a kolapsů, dřív nebo později v něm začne stříkat krev. Hodně krve. Tu a tam se ke mně donesou názory čtenářů, podle nichž tyhle nepříjemné historky podávám celkem věrohodně. Nejvíc to asi vystihuje reakce mého tchána, který po přečtení Mainstreamu volal své bývalé ženě a zcela vážně se jí ptal, jestli ode mě manželku a dceru nemá odvést. Rozuměl jsem mu, na jeho místě bych se zachoval stejně. Vím o lidech, kterým se moje drsnější tvorba moc nezamlouvá, a tak ji ani nečtou. To je v pořádku.

# Hlavní hrdinové tvých „žánrovek“ bývají dokonalými produkty takzvané „toxické maskulinity“, o které se dneska často mluví – trochu nejistí, trpící pocitem, že nesplňují očekávání okolí, i když ta očekávání jsou často spíš jejich vlastní iluze, hlavně co se týče „mužnosti“, „sexuální výkonnosti“, postavení „hlavy rodiny“; tak dlouho se těmi pochybnostmi užírají, až frustrace vybuchne v tarantinovsky absurdním gejzíru krve. Vstupuješ tím úmyslně do celospolečenské debaty o genderu, nebo prostě píšeš chlápky, které kolem sebe potkáváš, a jenom to trochu zesílíš, protože s tou krví je to barevnější?

To, co vyjmenováváš – nejistota, očekávání – se objevilo už v Otci u porodu, tím pádem nejde o nic, s čím bych přišel ve svých žánrovějších pracích. Řekl bych, že o tom píšu v podstatě pořád, jen měním kulisy a tón vyprávění. Vycházím z toho, co vidím kolem sebe, nejistí muži, mladí či staří, jsou na každém kroku. A spousta jich je na sociálních sítích. Ale ta nejistota se pochopitelně netýká pouze mužů, obludná očekávání a nároky jsou kladeny takřka na každého. Buďte rychlí, výkonní, chytří, mějte názor (i na to, čemu nerozumíte) a pište o tom na Facebook, fungujte na plný výkon šestnáct hodin denně atd. Do celospolečenské debaty o genderu nevstupuji, neodvažuji se, musel bych to víc sledovat. Jasně, vyšinutým chlápkům sluší červená.

# Když už jsem zmínila Quentina Tarantina, vy máte myslím společnou i tu lásku k „béčkovým“ filmům a brakové literatuře, s jejichž atributy si pak moc rádi hrajete. Prozraď nám pár svých největších favoritů.

Mám rád třeba film Brain Damage (Mozková příhoda; 1988, r.: Frank Henenlotter) o klukovi, co má takovou lejno připomínající potvůrku, která mu do míchy stříká něco na způsob LSD. Z knížek si takhle narychlo vybavím například krátký román Slimáci od Shauna Hutsona, ve kterém je… strašně moc obrovských slimáků.

# A co zrovna čteš?

Právě teď Lavondyss od Roberta Holdstocka, Lidský řetěz Seamuse Heaneyho, Elementály od Michaela McDowella a antologii Rej upírů. Taky jsem se po letech vrátil k Rayi Bradburymu, ten je pořád skvělý. Kdybych měl někdy skončit sám na pustém ostrově a mohl si vybrat jednu knihu, s níž tam strávím čas, zvolím Kaleidoskop, odeonské vydání z roku 1989.

# Hana Zahradníková, psáno pro #mojeargo 2021/9

Zobraziť diskusiu (0)