Ambivalence zla je nejpatrnější v kapitole o sexualitě, kde Shawová píše například o sadomasochistických fantaziích nebo návyku na pornografii. Hranice normality tu je vůbec nejmlhavější, její pozice je dána čistě kulturně. Autorka často vystupuje proti stigmatizaci, ať už se jedná o duševně nemocné, nebo pedofily.

I pedofil je člověk

Shawová zdůrazňuje, že i pedofil je člověk, dokonce člověk trpící. Nezlehčuje případy sexuálních predátorů, ale upozorňuje na to, že muži i ženy s pedofilními sklony se tak již narodili, nevybrali si je.

„Člověk, který je pedofil, se nikdy pohlavního zneužití dopustit nemusí, a naopak osoba páchající pohlavní zneužití vůbec nemusí být pedofil,“ píše Shawová. Připomíná, že konkrétně v České republice je dodnes možný kontroverzní postup, jak k pedofilům přikročit, jímž je kastrace: „Ačkoli v Německu a České republice možnost dobrovolné fyzické kastrace stále existuje, je tato varianta Evropským výborem pro zabránění mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení a trestání (CPT) ostře kritizována a od čtyřicátých let minulého století, kdy byla představena kastrace chemická, se ve většině zemí přestala používat,“ píše Shawová.

Prakticky u každého z témat hledá hranici etického jednání a vede čtenáře k tomu, aby sám pochopil, jak je ta hranice tenká a křehká. Východiskem jsou pečlivé rešerše k daným tématům, ke všem existuje řada experimentů ukazujících často překvapivé závěry. Podle redaktora českého vydání Viktora Bezdíčka se v některé z kapitol najde každý. „Je to kniha, která může pomoct odpustit trochu páry z veřejné debaty o mnoha citlivých tématech,“ myslí si Bezdíček.

V kapitolách věnovaných zdrojům a typům agrese, psychologii vraždy, kyberkriminalitě a kyberšikaně nebo sexuálním deviacím se problematizuje sám pojem zla. Autorka zároveň ukazuje, jak lidé přehlíží zlé jednání kvůli penězům, jak přispívají kultuře znásilnění nebo že dodnes neskoncovali s otroctvím.

Hranice normality

Připomíná, že průměrná cena lidského otroka se dnes pohybuje kolem 90 dolarů, a je tedy nejnižší v historii. S odkazem na Kevina Balese, právníka se specializací na lidská práva, píše, že cena lidí prudce klesla pravděpodobně v důsledku globální populační exploze, jež celosvětově navýšila počty bezbranných lidských bytostí, které je možno vykořisťovat.

Morální kategorie Shawová pojednává z psychologického hlediska, nejen díky tomu její knihu doporučuje například autor slavného Stanfordského vězeňského experimentu Philip Zimbardo, podle něhož Shawová vytvořila „brilantní panorama objasňující temnou stránku lidství.“ K českým příznivcům autorky patří psychiatr Radkin Honzák. „Text plynule navazuje na Kristův výrok: Nesuďte, abyste nebyli souzeni, neboť jakým soudem soudíte, takovým budete i souzeni a jakou mírou měříte, takovou vám může být naměřeno,“ říká Honzák. „Je to úžasná studie o podstatě naší duše, navíc velmi dobře napsaná.“

Julia Shawová se soustředí především na výzkum paměti a falešných vzpomínek. Tomuto tématu věnovala svoji první knihu Iluze paměti, přeloženou do dvaceti jazyků. Jako forenzní psycholožka spolupracuje s britskou policií na řešení historických případů sexuálního a fyzického zneužívání. Je spoluzakladatelkou startupu Spot, který využívá umělé inteligence k pomoci obětem obtěžování a šikany na pracovišti.

Deset věci, které by podle autorky měl každý vědět o zlu:

• Označovat lidi za zlé je lenost.
• Mozek každého z nás je tak trochu sadistický.
• Všichni jsme schopní vraždit.
• Naše „divnoradary“ nestojí za nic.
• Technologie mohou nebezpečí ještě posilovat.
• Sexuální deviace jsou celkem běžné.
• Všechny stvůry jsou lidé.
• Peníze odvádějí naši pozornost od bolesti a škod.
• Kultura nesmí promíjet krutost.
• Musíme mluvit o nevyslovitelném.

Ukázka: Jev zvaný „bezpečnostní divadlo“

Když se poprvé objevila komerční dopravní letadla, v lidské přepravě způsobila revoluci. Spolu s nimi se ale také objevily nové způsoby, jak škodit. Zevnitř i zvenčí se dá způsobit jejich havárie, což téměř vždy zaručuje smrt všech, kdo v nich sedí. Lze jich rovněž využít jako zbraní namířených na budovy nebo památky.
Novinář Brendan Koerner ve své knize The Skies Belong to Us (Obloha patří nám) z roku 2014 poukazuje na skutečnost, že čím více lidí vzlétlo do oblak, tím větší bylo riziko. Za obzvlášť bouřlivou dobu považuje roky 1968 až 1973. „Během tohoto pětiletého období unášeli zoufalci komerční letadla téměř každý týden. Používali přitom pistole, bomby nebo nádoby s kyselinou. Někteří z únosců si přáli uniknout do cizí země, jiní byli ochotní vyměnit rukojmí za balík peněz.“ Tenkrát se letadla neunášela proto, aby s nimi únosci posléze do něčeho narazili. Takový únos se jevil jako výnosná činnost nebo příležitost k útěku. Během tohoto období se letadla zdála čím dál nebezpečnější. Bylo třeba udělat něco, co by pirátům nebes ukázalo, že takhle tedy ne.

Poprvé v roce 1969 a dále v průběhu sedmdesátých let vytvořila americká vládní agentura Federal Aviation Administration první psychologický profil, který měl pomoct identifikovat potenciální únosce, a instalovala detektory kovu, pomocí nichž bylo možné prověřovat zavazadla. Od té doby jsme se učili bát se nové hrozby: únosců podobných těm, kteří mají na svědomí 11. září, atentátníka, jenž se pokusil vyhodit letadlo do povětří bombou schovanou v botě, atentátníků s tekutými trhavinami. Ti všichni jsou vyobrazováni jako zlí cizinci, kteří útočí na náš způsob života. Od doby, kdy proběhly tyto (zrealizované i zamýšlené) útoky, se stále více vzdáváme svého soukromí. Nyní se nacházíme v bodě, kdy ostraze na letišti dovolujeme nahlédnout nejen do našich kufrů, ale také do našich těl.

Pro většinu z nás je cestování jedinou situací, kdy se dobrovolně vzdáváme téměř všech svých svobod. Dovolujeme ostraze, aby nás identifikovala, aby nám prohledávala věci, některé z nich vyhodila (nechť odpočívají v pokoji všechny naše zabavené tekutiny a ostré kovové předměty), svlékla nás, dotýkala se nás, aby pořizovala naše snímky a aby se nás vyptávala, pokud jí připadáme „podezřelí“ (zde se vraťte ke kapitole o divnosti a připomeňte si, proč tohle nemůže fungovat příliš spolehlivě). A pokud se tomu všemu odmítneme podrobit, mohou nás zbavit našeho práva pohybovat se volně z jednoho konce světa na druhý. Je tohle vůbec možné?!

Cesta do pekel je dlážděná detektory kovu. Víte, s ostrahou na letišti bych měla problém, i kdyby fungovala tak, jak má. Což se, pokud vím, neděje. V roce 2015 proběhlo vyšetřování vedené Ministerstvem vnitřní bezpečnosti Spojených států. Na několik různých letišť po celé zemi vyslali agenty v utajení, aby zjistili, zda se jim podaří přes kontrolu propašovat zakázané předměty. Letištní ostraha neprošla v 67 ze 70 takových zkoušek – to je 95 %. Ministr vnitřní bezpečnosti byl tímto zjištěním tak znechucený, že okamžitě svolal zasedání, které mělo zjednat nápravu. Ukázalo se také, že letištní ostraha je finančně ztrátová: „Průzkum potvrdil, že navzdory tomu, že se od posledního šetření z roku 2009 na kontrolu zavazadel vynaložilo 540 milionů dolarů a dalších 11 milionů padlo na výcvik ostrahy, Úřad pro bezpečnost v dopravě (Transit Security Agency, TSA) nedokázal během tohoto období docílit výraznějšího zlepšení.“

Tento jev se označuje jako „bezpečnostní divadlo“. Vytváří se iluze bezpečnosti. Mimořádně vzácné události jako únosy letadel je nesmírně těžké předvídat. Představa, že s těmito hrůznými útoky nic nenaděláme, se nám ale příliš nezamlouvá. Předstíráme, že některým typům útoků dokážeme odolat díky nablýskaným odznakům a vědecky vyhlížejícím metodám. Kdykoli procházím kontrolou, představuji si letištní personál jako herce v divadelní hře. „Nyní si předvedeme bezpečnost, ano, je to tu opravdu velice, velice bezpečné. Skutečně. Vidíte všechno to, co děláme? To přece musí mít nějaký smysl!“

Když se lidé bojí, dělají ty nejpodivnější věci. Ačkoli je letištní ostraha v jistém smyslu kvintesencí bezpečnostního divadla, může být ujištění o tom, že se proti domnělé hrozbě něco dělá, dobrou zprávou pro jedny, ale druhé to může ještě více vyděsit.

materiál nakl. Paseka

Zobraziť diskusiu (0)