Byl Filip Topol bigbíťák, pankáč nebo písničkář? Co takhle zůstat u toho, že to byl obdivovatel Mozarta a jeden z nejlepších moderních českých básníků. Romantik, proklatec, citlivec. Jeho bratr Jáchym o něm někdy mluvil jako o „princátku“, jako o personě, která žila jen sebou a se sebou. Od patnácti let si až do své předčasné smrti 19. června 2013 budoval kolem sebe takovou nelehce proniknutelnou auru výjimečnosti. Problém je ten, že on prostě výjimečnej byl. Nějak se v něm nakombinovalo všechno to, co udělá z člověka, který zpívá a hraje přitom na piano, poeticko-revoltující instituci, která elektrizuje sál a oslovuje spřízněnce do morku kostí. A co všechno za chemii v tom je? Narodíte se do Topolovic rodiny, kamarádíte od mala se staršíma, máte talent na muziku, na psaní, na texty, na pití, na holky. Nebojíte se komančů ani globálních kapitalistů. Nikomu neporoučet, nikomu nepodléhat – kolikrát už jsem si tohle heslo bráchů Topolů v životě opakoval, abych se v různých situacích vrátil k ideálům.

Heja! Heja!

Heja! Heja!
Padla už noc!
Volám Tě, milá,
s prosbou o pomoc!

Heja! Heja!
Nebuď smutná, moje milá!
Rozsek sem si lebku!
Tu jedinou co mi zbyla!

Heja! Heja!
Nebuď smutná, moje milá!
Vždyť se jenom rozpůlila!

Od tý doby jsou dny bez Slunce
Vidím jen šeď a k tomu dva Měsíce
Když se rozeběhnu
půlky hlavy mi klepou o ramena
a duše má
duše je ňáká zakalená

Heja! Heja!
Co to říkáš, moje milá?
Že už nemůžeš?
Že už si z toho unavená?

Heja! Heja!
Nebuď smutná, moje milá?
Nebo že by hlava puklá
tvoje srdce rozpustila?

Heja! Heja!
Nebuď smutná, moje milá!
Snad by zase srostla,
kdyby si mě políbila!

Není skoro možné si Filipa Topola neromantizovat. To snad ulehčil jen těm, co mu byli nejblíž a kteří ho znali z každodennosti. Pro nás, co jsme znali jen jeho veřejnou část, se stal právě tím romantickým dodavatelem emocí a vytržením do jiného světa. Donem Giovannim, co v zapadlé hospodě v pražských Holešovicích už od dopoledne pije malá piva, kouří cigára a čte si. Klavírním Hendrixem, který si při glissandu rozmlátí prsty do krve. A Marylin Monroe mu padají kolem krku, ale řežou se o jeho žiletky, protože moon je v Utahu, on se chytá za hlavu a chce se mu spát, když přijde ráno domů.

Myši v poli

Ráno poledne večer
nebudem uhýbat
až bude jen trochu líp
zastavíme se na pláži

Ta pláž se vymyká
prostě popsat nejde
Sedneme si do písku
Počkáme ráno poledne večer

Nikdy jsme nežili co se s náma stane
dosud jsme nežili čas má svůj čas
Nebe jsme se ptali voda nic neřekla
stromy se schoulily myši v poli
V hlubokém údivu na sebe máváme
že ještě jsme že tu jsme

Ráno poledne večer
Mlýny samý mlýny
Až na pláži bez konce
všichni se nadechnem

Budeme se tisknout
až k okraji obzoru
tam si nás vezme
ráno poledne večer

Myši v poli
jsme jenom
myši v poli
Tak proč se furt divíme
že nás to bolí ?

Zobraziť diskusiu (0)