Vzpomínky na ztroskotané manželství
Hiromi Kawakamiová přichází s krásným a hlubokým příběhem o ztrátě a paměti. Kniha se jmenuje Manazuru, což je název malého přímořského letoviska nedaleko Tokia. Díky poetickému stylu, kterému nechybí prvky magického realismu, tajemno, melancholie ani jemný humor, je z příběhu cítit tichá něha.
Hlavní hrdinka Kei se snaží vyrovnat s tím, že její manžel Rei před dvanácti lety beze stopy zmizel. Netuší, zda je manžel mrtvý, nebo zda od rodiny utekl. V jeho diáři ji zaujala poznámka „Manazuru“. Kei žije se svou matkou, vychovává dospívající dceru Momo a udržuje vztah se ženatým mužem, ale myšlenky na zmizelého manžela nedokáže dostat z hlavy. Znovu a znovu ji to táhne k moři, do Manazuru. Koneckonců tam, v hluku příboje, můžete najít všechno: ztraceného manžela, zapomenutou minulost i sebe.
V Manazuru totiž vstupuje do světa, kde se čas dokáže zastavit i vrátit, zvuky se vytrácejí a věci mizí. Duchové přicházejí a odcházejí, loď na moři hoří, oběšená žena visí nad hladinou. Dějí se tam opravdu podivné věci.
Kei, čtyřicetiletá vypravěčka tohoto snového románu, vede život, který se zdá být stabilní, i když nás její myšlenky přesvědčují o opaku. Živí se jako spisovatelka, sdílí byt se svou matkou a stále odtažitější dospívající dcerou Momo. Od té doby, co před dvanácti lety beze stopy zmizel její manžel Rei, se sice mnohé ustálilo, ale Kei není schopná posunout se dál. Její život v Tokiu jí připadá prázdný a ubíjející.
Z rozmaru se vydá do přímořského městečka Manazuru, kde by ráda nalezla odpovědi. Je to první z jejích osamělých návštěv. Jakmile se ocitne na dlouhé pláži oceánu, zjistí, že ji sledují mlhavé postavy. Jednou z těchto postav je záhadná žena, ze které se postupně stane Keina známá. Když ji vezme za ruku, začnou na Kei útočit vzpomínky, které byla nucena vytěsnit, pohledy do bouřlivé minulosti jejího manželství. Kei se snaží pátrat po stopách, které vedly k manželovu zmizení, a uvědomuje si, že ho jedné noci sledovala a viděla s jinou ženou, ale jako čtenáři to nikdy nevíme úplně jistě, a ona také ne.
Velká část knihy je zasvěcena úvahám o mateřství a společenském tlaku na to, aby ženy bezvýhradně naplňovalo. Když se Kei po manželově smrti vrací se svou dcerou k matce, nabírá příběh na dynamice při sledování, jak tato třígenerační domácnost funguje. Kei se snaží udržet si lásku své dospívající dcery a lituje ztráty blízkosti. Teprve postupně si uvědomuje, že matka k ní cítí totéž.
Pravdou však je, že jsme stejně zmatení jako samotná Kei. Tento duchařský příběh nepřináší žádné odpovědi ani vysvětlení. Čtenář nikdy přesně nepochopí, jaké psychické síly dávají Kei schopnost vidět tyto postavy, ani proč se vydává do Manazuru, ani zda loď, kterou vidí převrácenou bouří a hořící, má něco společného se zmizením jejího manžela.
„Často se mě ptají, o čem bych nejraději psala. A opravdu je to o ‚obyčejnosti‘, i když to není samozřejmé a u různých lidí se to liší. V tomto zkoumání ‚každodennosti‘ života se objevuje s mým psaním spojovaná ‚podivnost‘,“ říká autorka. „Lidé jsou zapomnětliví a román je nadčasová psaná forma, která nejen zachycuje podstatu doby, ale může také nabídnout nové významy k době, jež teprve přijde.“
Manazuru je zčásti nenápadný realistický psychothriller, zčásti moderní paranormální příběh, jehož nejednoznačnému vyprávění dodávají nadpozemští pronásledovatelé, kteří Kei nedají pokoj, surrealistický nádech ve stylu Haruki Murakamiho. Psáno útržkovitým stylem, v němž drobné detaily působí přízračným dojmem, víme jen to, čeho jsme svědky – že Kei je odhodlána za každou cenu zjistit, co se stalo s jejím milovaným manželem, a svět duchů jí to může ukázat, ale možná za cenu ztráty dcery a matky.
Jana Staňková, psáno pro blog Arga
