Z Hradce Králové do Sadové

„Mým srdcem prochází bitva u Hradce Králové,“ řekl Winterberg a díval se ze zamlženýho okna vlaku. Drtil si přitom hruď takovou silou, jako by nechtěl sevřít jenom tlustou látku starýho zimníku z šedivý vlny, ale i svý devětadevadesátiletý srdce. „Bitva u Hradce Králové je začátkem mého konce,“ pokračoval a skrz brýle s kostěnou obroučkou si prohlížel zasněženou českou krajinu míhající se kolem nás. Lokálka jela pomalu, kymácela se jako osamělá loď bez kapitána, opuštěná na širým moři. Mladá průvodčí se dívala do mobilu a kymácela se spolu s vlakem. Stejně jako my.

„Bitva u Hradce Králové je začátkem veškerých mých katastrof, začátkem veškerých našich katastrof, pokud se člověk narodil v jejím znamení, je navždy ztracený. A tak jsem tedy ztracený, ztracená je i tahle země, a ztracený jste i vy, milý pane Krausi, ať chcete nebo nechcete, není úniku, něco takového nemůžete překolejit tak snadno jako železnice překolejila Alpy. Bitva u Hradce Králové je jako past, kterou jsme políčili sami na sebe, do které jsme se vlákali, do které se dobrovolně vydáváme, bitva u Hradce Králové je hluboká rokle, do které se všichni řítíme, bitva u Hradce Králové sahá po našich hrdlech, svírá mi krk, je jako provaz, jako smyčka, co se utahuje víc a víc, ano, ano, jako provaz, co se na něm nakonec všichni oběsíme, ať chceme nebo nechceme, a můj otec vždycky říkal, že oběšenci nejsou hezké mrtvoly,“ vyprávěl Winterberg a dál se díval z okna.

„Vidíte, pane Krausi, tamhle na kraji lesa ty divočáky? Nejsou parádní? Člověk by je hned namaloval. Dříve jsem moc rád maloval, hlavně poklidné zimní krajinky, jako je tahle krajina, ale i ti divočáci jsou ztracení, ano, ano, bitva u Hradce Králové je bující Cornus sanguinea.“ Winterberg mluvil a pozoroval zvířata na kraji lesa. „Tenkrát půl milionu vojáků, dnes půl milionu duchů, musíte si je umět představit, já si je představuju, ano, ano, musíte rozumět dějinám, když jde o historii, nejsem slepý, je mi lhostejné, jak se k tomu stavíte vy, milý pane Krausi, jestli si to dovedete nebo chcete představit. Bitva u Hradce Králové je tu, a my jsme tady také.“ „To byly srnky.“ „Cože?“ „U toho lesa. To nebyli divočáci.“ „Přesně tak, divočáci, vždyť to povídám.“ „Jenomže to byly srnky.“ „Přesně tak, přesně tak, srnky a divočáci a jeleni a lišky a lidé a domy a pole a lesy a zimní krajiny a malebné vyhlídky, všechno je to ztraceno, smutné, smutné. Můj dědeček byl nimrod a říkal, že zabíjet zvířata není správné, ale když už nějaké zvíře zabít musíš, máš to udělat rychle, ano, ano, jenomže bitva u Hradce Králové nezabíjí rychle, bitva u Hradce Králové nezná slitování, bitva u Hradce Králové je naše nejhlubší propast, bitva u Hradce Králové je náš zánik už dobrých sto padesát let. Proč se neumíte dívat skrz historii, pane Krausi? Měl byste si o dějinách konečně něco přečíst, pak byste porozuměl i mně, tak jako mi rozuměl Angličan a moje Lenka, pak byste věděl, proč mluvím o Cornus sanguineji. Nekoukal byste na mě takhle hloupě a nemlčel byste.“

„Byly to srnky.“ Winterberg trochu zakašlal. „Srnky?“ „Jo, ta zvířata před chvílí. Srnky. Celý stádo.“ Pořád ještě kašlal. Podal jsem mu láhev vody. Ale nenapil se. „Jaké srnky?“ „To je jedno.“ Vážně se na mě podíval. Potom se podíval na průvodčí. Potom se zase díval z okna na zasněžený pole. A vyprávěl dál. „Bitva u Hradce Králové neprochází jenom mým srdcem, prochází také mou hlavou a mozkem a plícemi a játry a žaludkem, je to součást mého těla a mé duše. Dva moji příbuzní v ní přišli o život, milý pane Krausi, jeden na pruské, druhý na rakouské straně, Julius Ewald a Karl Strohbach, ano, ano, můžu si zvolit stranu, ale nakonec budu s oběma ležet v hrobě, nevím, jestli si to dovedete představit, já to chci pochopit, chci konečně pochopit celý svůj život, proto jsme teď tady, abych ho pochopil, rozumějte, milý pane Krausi, tady u Hradce Králové celá ta tragédie začíná,“ vykládal Winterberg a pořád koukal z okna. „Nejsme už v Sadové?

To už je jistě Sadová. V Sadové musíme z tohoto příšerně studeného vlaku vystoupit.“ „Ne, to ještě není Sadová. To je… To je jedno.“ Winterberg mě neposlouchal. Winterberg mě nikdy neposlouchal. „Bitva u Hradce Králové mě roztrhla vedví,“ pokračoval a průvodčí se posadila na lavici naproti nám a na okamžik zavřela oči. „Bitva u Hradce Králové mě okradla o spánek. Kvůli bitvě u Hradce Králové jsem přišel o první ženu, kvůli bitvě u Hradce Králové moje druhá žena zešílela, ano, ano, vyrůstala v Berlíně ve Stresemannově ulici, bývalé Královéhradecké, to přece nemůže být náhoda, milý pane Krausi. Seznámili jsme se v tanečním lokále ve Skalické ulici, ano, ano, správně, máte pravdu, to není žádná šťastná historická náhoda, milý pane Krausi, je to nešťastná historická nehoda, nedorozumění, které už nikdy nepůjde napravit, jen kvůli bitvě u Hradce Králové trpím dějinami a záchvaty historie, ano, ano, milý pane Krausi, já vím, co chcete říct, bitvu u Hradce Králové nepřekolejíte tak snadno jako Alpy, příliš mnoho rušivých zón, jestli mi rozumíte.“ Chtěl jsem říct, že v rušivých zónách se absolutně nevyznám, věděl jsem ale, že to nemá cenu. Winterbergova hlava je jedna velká rušivá zóna. Přikývnul jsem, tak jako přikyvuju vždycky, když ho poslouchám, a myslel si, co si myslím vždycky.

Winterberg zase trochu zakašlal a já mu znovu podal vodu. Zase se nenapil. „I u Skalice se v roce 1866 hrdinsky bojovalo, tam musíme také zajet, všechno to stojí v mém baedekru. A také do Trutnova a do Jičína, do Valdštejnova města, které si vyvolil za hlavní město své říše, i o Jičín se bojovalo, spousta Sasů a Rakušanů se tam utopila v rybníce a spousta Prusů později v pivu, když dobyli jičínský pivovar.“ Chtěl jsem říct, že jsem v Jičíně kdysi dávno byl, ještě s rodiči, ale nešlo to, Winterberg nebyl k zastavení. „V Jičínské ulici v Berlíně bydlel můj dobrý kamarád, můj nejlepší berlínský kamarád, také tramvaják, před válkou hrával fotbal v Oberschöneweide. Vy pochopitelně nevíte, protože se neumíte dívat skrz historii, že se tamní stadion dlouhá léta jmenoval Sadová, ano, přesně tak, podle Sadové tady v Čechách, kde budeme za chvíli vystupovat, ano, přesně tak, po slavném pruském vítězství a neslavné rakouské porážce. Ale i to vítězství se pro Prusy později stalo slavnou porážkou, tak jako všechna vítězství v dějinách, kolikrát jsem se tam nechal trápit mizernou hrou, fotbal mě nikdy nebavil, chodil jsem tam jenom kvůli Sadové, kvůli Hradci Králové. Nikoho jiného to nezajímá, ale já vím, že s Hradcem Králové souvisí všechno, ano, ano, celá naše katastrofa začíná u Hradce Králové, já vím, co chcete říct, milý pane Krausi, šílené, všechno je to šílené. A máte pravdu, je to šílené,“ vykládal Winterberg a celou tu dobu se na mě ani jednou nepodíval. Díval se z okna na ospalý pole. Na venkovský domy. Na starý kostel. Na dvě děti se psem na okresce. „Je tady krásně, překrásně, skutečná the beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins, jak říkával Angličan.“ „Zase on.“ „Ano, ano.“ „Kdo to vůbec byl?“ „Angličan byl Angličan. Angličan se na rozdíl od vás uměl dívat skrz historii. Proč nečtete historické knihy, pane Krausi? Dávno jste mohl vědět všechno o Hradci Králové a Cornus sanguineji a Sarajevu a železnici. Jedině kvůli bitvě u Hradce Králové moje třetí žena těžce onemocněla. Jedině kvůli bitvě u Hradce Králové jsem o ni musel třicet let pečovat. Proč se neumíte dívat skrz historii? Tamhleta továrna, není to už sadovský cukrovar, kde se statečně bránili rakouští polní myslivci, ano, ano, slavný moravsko-česko-rakouský cukerný průmysl, dlouho jsem nevěděl, že kostkový cukr pochází z Dačic, jestlipak jste to věděl vy, milý pane Krausi, o čem jsem to mluvil, ano, ano, Rakušané nebyli z cukru, proměnili cukrovar v rakouskou pevnost, na stěnu napsali velkými písmeny za námi je Vídeň, všechno jsem to četl. Jenomže to bylo marné, za tři hodiny bylo do jednoho po nich.“

„Ne, to není Sadová, a není to cukrovar, je to měnírna,“ řekl jsem. Ale Winterberg mě neposlouchal. Třásl se, jako tak často při svých záchvatech historie. „To už musí být Bystřice, o tu se tvrdě bojovalo. A tamhle musí být slavný Svíbský les! Ráj Cornus sanguinejí, ano, ano, okamžitě tam musíme, do Aleje mrtvých, co se táhne lesem, musíme tam. Možná právě tam najdeme oba hroby, mého pruského pradědečka z Tangermünde a mého rakouského pradědečka z Ottensheimu u Lince. Jeden vyrostl u Labe, druhý u Dunaje, oba zemřeli ve stejný den tady, u Sadové, u Hradce Králové, 3. července 1866, německá válka v Českém ráji, šílené, já vím. Máte pravdu, milý pane Krausi, naprostý nesmysl, který ale přesto dává smysl, Cornus sanguinea, Alej mrtvých. Musíme tam.“ 14 Přikývnul jsem, jako přikyvuju vždycky, a myslel si, co si 15 myslím vždycky. Už to s Winterbergem dlouho nevydržím. „Já vím, to bude dobrý, jenom klid, všechno je v pořádku, jo, nejsme ve válce.“ Otevřel jsem si pivo. Pěna postříkala podlahu. „Neměl byste tolik pít, jinak budete zase nametený, jako včera a předevčírem, pivaři, to nejsou hezké mrtvoly, říkal to můj otec a ten to musel vědět, viděl spousty mrtvých pivařů a přitom sám měl rád pivo, smutné, smutné, není dobře, že tolik pijete, není to zdravé a nesluší se to, takhle se devětadevadesátky nedožijete, takhle nebudete starý jako Československá republika, jako žároviště v Reichenbergu, ano, ano, takhle se mého věku nedožijete.“ „To je mi fuk. Nechci se dožít takovýho věku, nechci, aby mě všechno bolelo.“ „Mě nic nebolí. Pořád si připadám mladě, ještě nejsem neviditelný.“

„Neviditelný?“ „Myslím neviditelný pro ženy.“ „Nerozumím.“ „Na tom nezáleží. Neměl byste tolik pít.“ „Ale já chci pít. Mám pivo rád. A vy byste měl taky víc pít. Dneska jste se ještě nenapil.“ „Napil jsem se.“ „Nenapil.“ „Vy mi nemáte co vykládat, jestli piju nebo nepiju, já vím, kdy piju nebo nepiju, ano, ano, možná piju málo, ale vy, pane Krausi, vy pijete moc.“ „Někdo to dělat musí. Táta říkal, že tak vzniká rovnováha. Jedni pijou a druhý ne.“ Vlak jel a já myslel na to, že jsem s pitím nechtěl zase hned začít. Během převozu jsem nikdy nepil. Vždycky až potom. Pil jsem, abych zapomněl. Abych se osvobodil. Abych mohl při dalším převozu začít znovu. Jenže tentokrát to bylo jiný. Byl to první převoz s přerušením. A tak jsem musel pít. Jinak bych už byl dávno mrtvý a Winterberg taky. Bez piva bych ho zabil a sebe hned potom, protože kdo by tuhle zatracenou cestu zvládl bez piva? Nikdo. Jenom já. Vlak se ploužil podél potoka, možná to opravdu byla Bystřice, protože průvodčí náhle řekla: „Sadová.“ Winterberg vyskočil. Dvě opuštěný, trochu křivý koleje. Opuštěná nádražní budova. A opuštěný pes, který čural na zeď. Jinak nic. Nikdo kromě nás nevystoupil. Pomohl jsem Winterbergovi ven, což se mu nelíbilo. Vlak odjel, zapálil jsem si cigaretu. „Neměl byste tolik kouřit, pane Krausi. Kuřáci, to také nejsou hezké mrtvoly,“ řekl Winterberg a zase chvilku kašlal. Pak vdechnul chladný zimní vzduch. „Je tu krásně, tak krásně. Ve vzduchu se vznáší něco moc krásného, ano, ano, máme velké štěstí na počasí, milý pane Krausi. Bitva se sice odehrála na sklonku léta, to snad víte, ale počasí bylo stejné jako teď v listopadu, po několika horkých dnech přišel den jako na začátku zimy, den jako ten dnešní. Říká se tomu náhlý zvrat počasí, spousta mlhy a deště, a k tomu ještě válečná mlha, ano, ano, ta u opravdového zvratu nemůže chybět, máme s tímhle špatným listopadovým počasím velké štěstí, milý pane Krausi. Zbožňuju špatné počasí, když je ošklivo, jste na místech, která chcete navštívit, většinou sám. Nestojím o turisty, ne, opravdu ne, turisté se neumí dívat skrz historii, stejně jako vy, s vámi je také těžké probírat historii.“ „Půjdeme?“ „Cože?“ „Nebo chcete ještě něco vyprávět?“ 16 Winterberg se na okamžik odmlčel a prohlížel si opuštěnou 17 budovu. Prázdný, rozbitý okna. Zazděný dveře. Vlhký šedivý zdi. Zapálil jsem si další cigaretu, udělal pár kroků a podíval se na dva kluky sedící v autě, který se dívali na nás. Kouřili a pochechtávali se. „Hezké je to tady u Hradce Králové, mnohem hezčí, než jsem si představoval. Vidíte, začíná sněžit. Moje poslední žena neměla špatné počasí v lásce, na dovolenou chtěla pokaždé k moři, smutné, smutné, nedorozumění od samého začátku, nedovedete si představit, milý pane Krausi, jaké máme štěstí, že je ošklivo. Moje Lenka špatné počasí a samotu zbožňovala, ano, ano, když se člověk narodí v Reichenbergu, musí mít rád samotu a špatné počasí, věčně jenom déšť a mlha a sníh, od října do dubna jenom sníh a vítr a samota, za to můžou hory, obklopují město jako vysoká zeď, a tak je to v celé zemi, když se člověk narodí v Čechách, musí milovat samotu a špatné počasí, kvůli špatnému počasí se už spousta našich krajanů pomátla, ať mluvili německy nebo česky, ano, ano, ale Lence se špatné počasí líbilo, líbilo se jí, když sněžilo, jako teď, ano, ano, moje Lenka, první žena na Měsíci.“ Winterberg se uklidnil a zadíval se na oblohu. Měl pravdu, snášely se na nás první lehounký sněhový vločky. Byla mi zima. Napadlo mě, že zítra oba skončíme v nemocnici s nachlazením a já budu mít konečně svůj klid u čaje s rumem, a Winterberga transportuje zpátky do Berlína helikoptéra, ať si tam vykládá, co chce. A já se konečně utopím v pivu a kořalce jako po každým převozu a na všechno zapomenu. Napadlo mě, že tu možná zůstanu. V týhle zemi, kterou jsem opustil. Kterou jsem musel opustit. Která mě opustila. „Se špatným počasím máme štěstí, dobře, nádraží tu tehdy pochopitelně nebylo, tuhle část Čech nechali překolejit až později, my se tím ale nenecháme rušit a rozptylovat. Tamhle, podívejte se, na hlavní, to musí být ten hostinec! Prostý hostinec u bitevního pole, tak to stojí v mém baedekru, všechno jako tehdy, všechno jako v roce 1913, kdy můj baedeker vyšel, všechno jako v roce 1866. Tak jdeme, před bitvou se každý voják musí posilnit, i vojáci armády poslední naděje, ano, ano, vojáci jako vy, milý pane Krausi, protože jako pečovatel víc než trochu naděje nabídnout nemůžete, to máte pravdu. Měnit umírajícím pleny, to dovedete. Víc nic.“ V tom se Winterberg výjimečně nemýlil.

překlad Michaela Škultéty