Mezní situace, která si diktuje. Člověk na ní není nikdy připravený a neví vlastně, co se v něm někde v hloubce ukrývá. A to všechno vynese situace ven. Individuální charaktery, schopnost nebo neschopnost spolupráce. Fyzickou i mentální odolnost.

To, že se vůbec někdo z andských velehor zachránil, považovali někteří za zázrak. Ti, co přežili, byli na tohle slovo alergičtí. Nebyl to zázrak, bylo to mimořádné vypětí lidské vůle a spolupráce.

Když se 13. října 1972 stroj zřítil po nárazu do jednoho z vrcholků při špatné viditelnosti, ti, co přežili, byli buď členové uruguayského ragbyového týmu nebo jejich rodinní příslušníci. Většina z nich viděla za těchto okolností poprvé sníh, byla oblečena jen zlehka, na nohou mokasíny. Mladí kluci si těsně před pádem vyprávěli, jak budou v Chile balit holky. Byli z dobrých středostavovských rodin, chodili do dobrých škol, byli to katolíci a o hladu věděli jen to, že když není včas oběd a nedá se to vydržet, musí si člověk otevřít lednici a dát si rychle aspoň jogurt.

Najednou se ocitli uprostřed velehor, na sněhu, mezi mrtvými a raněnými. Nejprve se utěšovali, že je najdou a zachrání. Ale z ještě fungujícího tranzistoru se po několika dnech dozvěděli, že už zrušili pátrací akci. Když došlo jídlo, dohodli se, že budou jíst ty, co už zemřeli. Tohle anticivilizační a nekřesťanské rozhodnutí zachránilo těm, co přežili, život. Při obhajobě zoufalého činu jim dal rozhřešení i tehdejší papež Pavel VI.

Ti nejsilnější hledali nějakou cestu. Nedařilo se. Odcházeli a vraceli se. Až k neuvěření se také zdá skutečnost, že jen asi dvacet kilometrů od místa katastrofy stál opuštěný hotelový komplex, kde by Uruguayci měli větší šanci na přežití než ve vraku letadla. Nakonec se ale dva z nich po desetidenní cestě a asi 70 kilometrech dostali do Chile a narazili tam na pastevce Sergia Catalána. Ten jim dal najíst a zalarmoval úřady. Ostatní přeživší byli z ledového pekla zachráněni 23. prosince 1972, jejich návrat do civilizace se stal senzací.

Dokážeme si asi představit, jak mezní skutečnosti zahýbaly jejich životy. Nebylo jistě snadné konfrontovat se například s pozůstalými. O tragédii byl natočen v roce 1993 film Alive, který režíroval Frank Marshall. Někteří z přeživších napsali o své zkušenosti knihy. Letos také k padesátému výročí události vyšla v češtině kniha Z ticha, za kterou stojí další z šestnácti lidí, kteří nehodu přežili – Eduardo Strauch Urioste (překlad Anežka Charvátová).

Zobraziť diskusiu (0)