Připomínám, že text o pamětech Dany Němcové jsme publikovali tady.

Nebude tedy následovat životopis, ale k dokreslení připojím jen pár osobních poznámek:

Velmi mě na paní Daně zaujalo, že byla jedináček. Často s nimi bývají problémy, jsou zvyklí na velkou míru pozornosti, rodiči bývají přepečovaní, je na ně až moc času, a to pak znamená, že se jim špatně žije tam, kde se jim jedináčkovských privilegií nedostává. Nevím přesně, jak se to paní Daně stalo, ale rozmazlenost se jí tedy vyhnula obloukem.

Když totalita potřebuje někomu zlomit páteř, má na to za ty léta praxe už svoje spolehlivé metody. Když v roce 1979 zavřeli Danu Němcovou, byla v té době matkou sedmi dětí. Nebezpečí, že děti skončí v dětských domovech (manžel Jiří Němec byl současně zavřený také), bylo obrovské. Solidarita lidí z tehdejšího undergroundu a disentu ale byla naštěstí silná a dokázala čelit zkáze. A manželé Němcovi byli právě těmi lidmi, kteří druhé takové solidaritě a sounáležitosti svými postoji a životem učili.

Na rodinném sídle Větrov bylo živo vždycky. Kdysi si tam „hráli“ Plastici, dnes si tam hrají velcí i malí potomci rozvětvené rodiny. Když jsem se tam měl možnost několikrát osobně podívat (díky přátelství naší rodiny s dcerou paní Dany Veronikou), bylo možné v posledních letech zažít skoro vždycky podobnou scenérii – na dvoře živo (vnoučata, pravnoučata, kola, motorky, sekání trávy a dříví, pingpongový stůl ve stodole...) a na zápraží sedící stará žena s knihou a cigaretou. Indiánka a její kmen.

Paní Dana uměla naslouchat – ale neměla ráda, když se někdo rád poslouchal. Vždycky ji zajímalo, co by se pro věc dalo udělat, aby se zlepšila. Hledala řešení, propojovala lidi. Pěstovala vztahy. Dělala si čas na rozhovor. Když jí moje žena vyprávěla o nějaké nespravedlnosti na škole, kde učí, poslouchala a pak navrhla jednoduché řešení, osvědčené její životní zkušeností: za toho, kdo byl neprávem osočen a popotahován, je třeba se postavit a ozvat se na jeho podporu. Čím víc vás bude, tím lépe.

Zobraziť diskusiu (0)