Místo abyste psal romány, investoval jste čas a energii do koncepce Muzea nevinnosti a výstavy, staral jste se o rekonstrukci domu…

Ano, bylo to časově náročné, ale pracovat na muzeu bylo skoro jako psát román. Román taky nevznikne tak, že se člověk jednoho rána probudí a má celý nápad v hlavě. Člověk si musí všechno zpřítomnit ve fantazii, dělat rešerše, všechno pomalu krok za krokem budovat — to je, jako když v muzeu děláte jednu vitrínu a pak druhou, pro každou si musíte něco vymyslet, mluvíte s lidmi, nakupujete exponáty. Měl jsem vizi, že tak jako má román osmdesát tři kapitol, bude i v muzeu osmdesát tři vitrín. Zčásti jsem se přitom nechal inspirovat Josephem Cornellem a Robertem Rauschenbergem. Muzeum a román se měly doplňovat. Má původní představa byla, že se v muzeu budou vystavovat jen objekty, nebude tam žádný text. Pokud chce návštěvník vědět, co ty předměty představují, musí si přečíst katalog. Román Muzeum nevinnosti se zpočátku čte jako klasický román devatenáctého století. Ale polovinu jsem vlastně napsal jako komentovaný katalog výstavy v muzeu, v němž jsou poznámky a objekty seřazeny takovým způsobem, že když poznámky čtete, máte pocit, že čtete román. V románu žádné obrázky nejsou — ty jsou jen v muzeu. Plánoval jsem, že v den, kdy bude otevřeno muzeum, vyjde i román. Čili že si člověk koupí knihu a pak půjde do muzea a prohlédne si ty věci, o nichž se v knize píše. To se mi bohužel nepodařilo. Román byl skoro hotový, avšak nedařilo se mi dokončit muzeum z důvodů, které vás asi hned napadnou: malíř dorazí pozdě, truhlář nikdy nedokončí práci včas a tak dále, takže otevření muzea se opozdilo o čtyři roky.

..............

Když jsme se dostali k tématu zachovávání minulosti — pokud se nemýlím, někdy v době, kdy jste psal Muzeum nevinnosti, jste si vytvořil zvyk vést si deník a doprovázet zápisky ilustracemi…

Do deníků píšu a maluju posledních patnáct let. A hodně mi na těch sešitech záleží. Co si do nich píšu? Obyčejné věci, které jsem prožil, jako třeba že jsem byl v Praze a vedl rozhovor. Ale také nápady pro romány. Deníky spisovatelů mě hodně zajímají. Existují skvělí pisatelé deníků a existují romanopisci, kteří jsou zároveň výtečnými pisateli deníků. Za ty nejlepší považuji Virginii Woolfovou a Tolstého. Oba jsou zároveň mými literárními vzory — snad největší romanopisci, co kdy žili. Vždycky jsem chtěl moc vědět, jak Tolstoj napsal Annu Kareninu, možná nejlepší román, který jsem kdy četl. Strašně rád bych si přečetl Tolstého deníky z té doby — jenže ouha, v té době si žádný nevedl. Byl ze svého románu tak šťastný, že si do deníku nic nezapisoval. Pokud vynalézavý, kreativní spisovatel, který nemůže strávit den bez psaní, zrovna nepíše knihu, píše deník. Deníky zachycují dění jako kroniky a já se k těm svým často vracím. Ale dělám něco, co dělá málokdo jiný: nechávám v textu mezi řádky volné místo, kam kreslím. Anebo přímo pomaluji celou stránku. V denících se můžu vyřádit jako spisovatel i jako malíř. Vlastně jsem menší výběr z deníků publikoval před dvěma lety [v roce 2022 pod názvem Vzdálené hory a vzpomínky — pozn. P. K.] — a doufám, že to někdy vyjde i česky.

Uveřejnil jste také dvě fotografické publikace — Oranžová a Balkon. Můžete trochu přiblížit vaši cestu k fotografii? Jak ty fotografie vznikly?

Je pravda, že dělám fotografie, ale považuji se za velice naivního a primitivního fotografa. K fotografování mě donutily příběhy, které jsem psal a jež se odehrávají v současném Istanbulu ve čtvrtích, které jsou hodně jiné než moje část města. Dobrým příkladem je Cosi divného v mé hlavě. Kdybych měl sestavit nějaký žebříček románů, které považuji za své nejpodařenější, určitě by mezi prvními třemi, čtyřmi byl i tento román. Je to příběh pouličního prodavače, který žije v chudinské čtvrti. Vlastně vypráví o čtyřiceti letech života nejen toho prodavače, ale i Istanbulu. Abych ten román mohl napsat, jezdil jsem do vzdálených, chudých čtvrtí. Tahle místa se za posledních dvacet, pětadvacet let hodně změnila, rozvinula. A já jsem je fotografoval a snažil se zachytit jejich proměnu. Mohl jsem tam bezostyšně pořizovat snímky, protože jsem za sebou měl bodyguarda. Když v takové čtvrti někdo cizí vejde třeba do nějakého dvora, hned se na něj všichni sesypou a křičí: Co tady děláš, proč nás fotíš, koukej ty fotky smazat a vypadnout! Vlastně jsem jim musel dát za pravdu. Moje počínání asi nebylo úplně etické — v podstatě jsem ty lidi s pomocí bodyguarda tak trochu zneužil.

Musíte mít stále ještě osobního strážce?

Ano. Dřív, když to bylo zlé [Pamukovi vyhrožovali smrtí nacionalisté a podzemní fašistická organizace Ergenekon na něj dokonce plánovala atentát, jak vyšlo v roce 2008 najevo — pozn. P. K.], měl jsem tři, teď mám už jen jednoho. Turecko se zlepšuje. Prosím, nekritizujte Turecko víc, než si zaslouží!

............

ukázka z rozhovoru pro časopis Host 4/2025

Zobraziť diskusiu (0)