Zachytit postmoderní neurózu – Bílý šum Dona DeLilla
Vydání Bílého šumu (White Noise), jeho v pořadí devátého románu, v roce 1985 představovalo DeLillův do té doby největší úspěch, jenž mu pomohl k pozici jednoho z nejznámějších soudobých amerických spisovatelů „vysoké literatury“. Svou úlohu zde patrně sehrál souběh vydání knihy se sílícím obecným zájmem o ekologické katastrofy, důsledky „televizní kultury“ či teorie postmodernity (v akademické sféře) – témata, která se v románu zřetelně objevují. Bílý šum postupem času získal, alespoň na amerických univerzitách, status upřednostňovaného příkladu postmoderní literatury.
Jediným vypravěčem a zároveň hlavní postavou románu je Jack Gladney, profesor hitlerologie (Hitler studies) na vysoké škole College-on-the-Hill v malém městě Blacksmith někde na americkém Středozápadě. První část knihy s názvem Vlny a záření popisuje v zásadě šťastný rodinný život Jacka, jeho ženy Babette a čtyř dětí z jejich předcházejících manželství, na který vrhá stín pouze opakující se motiv obsesivního strachu ze smrti (u Jacka a Babette).
Další oblast vyprávění nám představuje akademické prostředí, v němž se Jack pohybuje: jím založenou katedru hitlerologie, katedru populární kultury a postavu Murraye Jaye Siskinda, který Gladneymu vysvětluje své rozmanité „postmoderní“ teorie.
V druhé části Případ toxického zamoření ovzduší dochází nedaleko Jackova domu k chemické havárii, která vytvoří černý mrak škodlivin, kvůli němuž je rodina nucena evakuovat se do záchranného tábora. Jackovi je řečeno, že byl pravděpodobně zasažen škodlivou látkou (s nejasnými důsledky), neboť při evakuaci na chvíli vystoupil z auta.
Poslední část románu, Dylarama, se odehrává po návratu rodiny domů. Jack zjišťuje, že se Babette zúčastnila testování nového léku na strach ze smrti (Dylar) výměnou za sex se zástupcem farmaceutické společnosti Williem Minkem. Ovlivněn Murrayovou teorií o vraždě jako možném „léku“ na vlastní strach ze smrti se Jack rozhodne Minka zastřelit. Nakonec ho ovšem jen postřelí a sám jím také postřelen ho z náhle probuzeného soucitu odváží do nemocnice. Úplný závěr románu jako by vracel Jacka zpět do (je otázkou, nakolik změněné) každodennosti.
V Bílém šumu se nedočkáme žádného zřejmého „řešení“ (např. vnitřní proměny
hlavní postavy apod.). Román zůstává od začátku až do závěrečného vyznění
ambivalentní, bránící se „hloubkovému čtení“, které by dokázalo přesvědčivě ukázat na
jeho základní „skrytý význam“. Jak vyjadřuje mezi literárními kritiky
rozšířený názor Bran Nicol, nejzajímavějším rozměrem románu ostatně
není dějová linka, nýbrž „zdánlivě nahodilý detail“. „Tento rozměr,“ pokračuje Nicol, „prozrazuje zájem románu o jeden z klíčových aspektů postmoderní
situace: skutečnost, že současná kultura se vyznačuje zahlcením komunikací,
informacemi a reprezentacemi šířenými skrze mediální, reklamní a marketingové
systémy, a dopady, jež má tento stav na postmoderní subjekty.“
Bílý šum se tak zdá
v tomto ohledu dobře odpovídat charakteristice postmoderního umění jako umění zaujatého povrchem: reprezentacemi, nikoli reprezentovaným. Avšak co když jsou právě reprezentace tím, co tvoří sociální realitu,
jejímž literárním zkoumáním je DeLillův román? Tato otázka nás již přivádí na půdu
zřetelněji sociologickou.
z diplomové práce Martina Stehlíka Sociologické čtení postmoderní literatury na příkladu prózy Dona DeLilla, Fakulta sociálních věd UK, 2015
