Přestože jsem první fascinaci Zábranovým dílem zažil – ještě jako dítě – nad jeho edicemi detektivních povídek sira Arthura Conana Doyla, o něco málo později jsem zažil fascinaci druhou, větší. Způsobila ji Zábranova básnická sbírka Stránky z deníku, vydaná v roce 1968 v Klubu přátel poezie nakladatelství Československý spisovatel. Koupil ji tehdy v antikvariátu můj spolužák z gymnázia a daroval mi ji – a od té doby až dodnes jsem zůstal s Janem Zábranou blízce spjat, přestože jsem ho osobně nepoznal. Antonín Brousek mi na začátku devadesátých let vyprávěl, že sbírka Stránky z deníku ovlivnila nejen jeho, ale i básníky další – jen namátkou jmenuji Miroslava Floriana, Petra Skarlanta, Alberta Kaufmanna –, a že je to jedna ze zásadních sbírek poválečné české poezie: spojuje totiž tradici českého básnického mélosu s obsahem civilistním, často nelíbivým, drsným a tomuto mélosu protikladným, a dokazuje, že pevná básnická rýmovaná forma – zde sonet, dovedený řemeslně k dokonalosti a přitom v básni rafinovaně rušený – není v české poezii věcí minulosti, ale že je možno ji naplnit novým, současným básnickým výrazem.

Jak jsem se postupně zabýval Zábranovým dílem, otevíral se přede mnou obraz člověka, pro něhož literatura – ať již jako četba, vlastní psaní nebo překládání – znamenala tolik, že si to stěží dokážeme představit. Již jako dítě psal dobrodružné příběhy z Divokého západu (Jezdci z ranče Karo Kříž), vedl si po vzoru Jiřího Wolkera skautský deník, ve čtrnácti letech publikoval první báseň v humpoleckém časopisu Zálesí a jen o dva roky později v tomtéž časopisu vyšly jeho první básnické překlady. A vydal zde i své první kritické a úvahové články. Již v šestnácti letech – v roce 1947 – tak před sebou vidíme mladého prozaika, básníka, esejistu i překladatele. Jeho tvorba, včetně v následujícím roce intenzivně psaných deníků, je v tu chvíli ještě juvenilní, brzy se však začne měnit v tvorbu na autorův věk natolik vyzrálou, až se z toho dodnes tají dech.

Hovoříme-li již ve čtyřicátých letech o Janu Zábranovi jako o prozaikovi, básníkovi, esejistovi a překladateli, vidíme, že v letech následných, tedy až do roku 1954, rozvíjel svůj talent především jako spisovatel. Jan Zábrana byl rodem básník-lyrik a mélik, jak o tom svědčí rozsáhlý soubor jeho mladistvých veršů, shrnutých do svazku Nápěvy. Cítil-li vnitřní spřízněnost s básnickou tradicí, představovali ji pro něj zejména Sergej Jesenin a Boris Pasternak z poezie ruské a František Hrubín, Jiří Orten a Ladislav Fikar z poezie české. Tematicky můžeme u Zábrany v té době hovořit zejména o poezii milostné, která představuje více než osmdesát procent jeho tehdejších veršů. Již ve čtyřicátých letech byl ovšem Zábrana hluboce zasažen věcným civilismem Skupiny 42, zejména ranými sbírkami Kolářovými a Kainarovými, a hledal cestu, jak tento básnický, ale i myšlenkový a etický impulz propojit s vlastním básnickým talentem. Je pozoruhodné, jak v letech 1953–54 do jeho veršů krok za krokem proniká syrová věcnost, nelíbivá scenerie města a epičnost. Právě v této době se rodí též základ jeho čtyř budoucích básnických sbírek: Jeviště jednoho jara, Černá lyrika (později přejmenovaná na Utkvělé černé ikony), Anály (později Stránky z deníku) a Lynč (v sedmdesátých letech přejmenovaný na Samosoud). Zatímco Jeviště jednoho jara nově pracovalo se staršími básněmi z let 1953–54 a dodnes nevyšlo tiskem, sbírky následující psal Zábrana dalších více než deset let a doplňoval je o nové básně, aby je v druhé polovině šedesátých let všechny tři vydal. Pozoruhodné je, že tyto sbírky nepsal postupně, ale najednou, paralelně – každá z nich mu dovolovala rozvíjet jinou fazetu jeho talentu: Černá lyrika přinášela kratší nerýmované básně výrazně spojené s duchem poetiky Skupiny 42, ovšem s osobnější a existenciálnější notou, Anály pracovaly s formou sonetu, kterou konfrontovaly s nelyrickým obsahem výrazně osobního, deníkového charakteru, Lynč shrnoval především rozsáhlejší básně-svědectví, často s epickými názvuky.

Rok 1954 byl v Zábranově životě rokem převratným: právě v něm se seznamuje s Josefem Škvoreckým, přítelem, s nímž později napíše tři detektivní knihy a knížku pro děti. Jejich vzájemná korespondence vydá na obsáhlý knižní svazek. Ovšem nejen to – zejména v roce 1954 Zábrana píše své strhující povídky převážně z dělnického prostředí (vyšly v devadesátých letech ve svazku Sedm povídek, posléze pak v rozšířené podobě v knize Povídky). Není nadsázka, řekneme-li, že způsob, jímž Zábrana v těchto povídkách pracuje s hovorovou češtinou a slangem, je převratný, že takto se do té doby v Čechách prostě nepsalo. Mimořádný talent pro zachycení hovorové řeči pak rozvine ve svých prozaických překladech, zejména současných ruských autorů, Vasilije Aksjonova především. V listopadu 1954 dochází k zásadnímu okamžiku Zábranova života: stává se překladatelem na volné noze a začíná vznikat jeho neuvěřitelně rozsáhlé třicetileté dílo. S tím se začíná rozvíjet i čtvrtá oblast Zábranovy tvorby: s možností vydávat překlady Zábrana získává i možnost publikovat další své kritické články, úvahy, předmluvy, doslovy a rozhovory – a postupně tak vzniká jeho cenné dílo esejistické, z něhož knižně vydaný výbor Potkat básníka představuje jen část.

Práce překladatelská Zábranu natolik zaměstnala a vnitřně pohltila, že v šedesátých letech kromě práce na třech již zmíněných sbírkách[5] nezačíná psát sbírku novou a jako nedodělané torzo opouští i své povídky. Vše se u něj nyní pracovně soustředí do překladů a esejistických komentářů k nim. Zábrana-básník však v té době neumlká zcela. Nepíše-li básnickou sbírku, píše místo ní jednu velkou básnickou skladbu, zpěv – či spíše žalozpěv –, monumentální text s názvem Havran. Principem Havrana je řazení veršů obsahujících infinitivní vazbu a zachycujících ty nejvšednější každodenní lidské činnosti a úkony. V řazení a vrstvení životních samozřejmostí vyvstává jakási jejich obludná monumentálnost. Jako by se básník ptal: „Tak toto je opravdu celý lidský život?“ Rukopis Havrana v dílčí verzi Zábrana odevzdal v roce 1969 k vydání do severočeského nakladatelství Dialog, kniha ovšem nevyšla, podobně jako Funkeho Louny s verši Emila Juliše, Doba verbální Vladimíra Vokolka a jeho adaptace románu Josefa Svátka o katu Mydlářovi či Vzorec řeči a řeč vzorce Karla Miloty. Ve vymýšlení dalších a dalších veršů do nedokončeného – a snad i nedokončitelného – Havrana pokračoval Zábrana až do smrti. Najdeme mezi nimi i verš „vést zaknihovaný život“. Jako by jím autor charakterizoval svůj život vlastní – samozřejmě od roku 1954 (předtím byla jeho životní cesta více než rozbitá, rozháraná a v dělnických zaměstnáních zcela jiná než zaknihovaná) –, ale ovšem i život lidí kolem nakladatelství, vydávání knížek a literatury vůbec. Je v tom verši faktické konstatování i hořký povzdech zároveň.

Události jara, léta a podzimu roku 1968 znamenaly pro Zábranu osobní tragédii. Naděje Pražského jara nesdílel, sovětskou intervenci očekával. Reagoval na ni krátkou hořkou básní, v níž dění jara a léta 1968 nazval „sladkým půlrokem úniku“. Od podzimu toho roku se stále více nořil do sebe, s bolestí sledoval odchody svých nejbližších přátel do exilu po celém světě, od Austrálie a Spojených států po Německo a Švýcarsko, a čím dál víc se uzavíral do svého nitra. Výrazem tohoto uzavírání se stala systematická práce na psaní sešitů s názvem Disiecta membra, o níž nevěděli ani jeho nejbližší. V desítkách modrých školních sešitů zaznamenával od roku 1970 až do odchodu do nemocnice v roce 1984 své vzpomínky, názory, reflexe, záznamy slyšeného, verše, výpisky z četby a další textové fragmenty. Sešity měly charakter pracovní, textově nedefinitivní a je jisté, že Zábrana počítal s jejich pozdější redakcí. Již na počátku jejich psaní, v roce 1971, ale napsal jiný svůj klíčový text: ve spisovatelském domě v Horním Smokovci ze sebe o dovolené doslova vychrlil básnickou sbírku Zeď vzpomínek, jeden z nejdrásavějších textů v české poezii vůbec. Ve Zdi vzpomínek psal Zábrana jakoby úplně bez vnitřní cenzury, automaticky, chrlil ze sebe všechnu bolest a všechny vzpomínky, které mu v tu chvíli vytanuly v mysli. S neuvěřitelnou erudicí překladatele americké beatnické poezie zde ve volných, převážně nerýmovaných verších vytvořil něco, co přesahovalo jeho samého. O něčem podobném hovořil Bohumil Hrabal – že někdy vychrlí ze sebe text tak odvážný, tak děsivý, že se ho pak sám začne bát. Jsem přesvědčen, že u Zábrany tomu bylo se Zdí vzpomínek stejně. Tím si vysvětluji, že ji uzavřel do žlutých kartonových desek a po třináct let, které mu v životě zbývaly, se k ní již autorsky nevrátil, ponechal ji nedokončenou, s množstvím textových variant. Veřejnost jsme s ní seznámili poprvé v druhé polovině osmdesátých let s Tomášem Kafkou na naší společné přednášce v Kruhu přátel českého jazyka na pražské Filozofické fakultě UK. Když v devadesátých letech ediční péčí Jiřího Trávníčka vyšla knižně, Ivan Diviš mi řekl: „To je kniha tak děsivá, že si ji doma musím dát pod postel, abych se jí nebál, abych na ni vůbec neviděl.“

Po dobu zmíněných třinácti let psal Zábrana intenzivně svá Disiecta membra a vracel se též ke své starší poezii psané před Zdí vzpomínek: na Stránky z deníku navázal nerozsáhlými Stránkami z deníku II a definitivní podobu dal i třem svým „monotónním básním“ z počátku padesátých let. Vedle toho rozepsal několik básní nových a vytvořil i rozvrh zcela nové básnické sbírky s názvy zamýšlených básní – tyto básnické fragmenty s desítkami variant však mají charakter pracovní a nejsou publikovatelné jinak než jako texty určené ke studiu.

Když Jan Zábrana v září 1984 zemřel, bylo mu pouhých padesát tři let. Uvědomíme-li si, že jen jeho překlady a edice zabírají téměř celou jednu středně rozsáhlou knihovnu, jeho pracovní nasazení a tvůrčí schopnosti jsou nám téměř nepochopitelné. Nejde přitom jen o množství, ale též o to, co a proč Jan Zábrana překládal, co se mu podařilo prosadit k vydání. Lze říci jednoznačně, že bez něj by se několik generací českých čtenářů nesetkalo s Isaakem Babelem, Ivanem Buninem a Pasternakovým Doktorem Živagem tak, jak k tomu došlo, že by znali jiného Sergeje Jesenina, Osipa Mandelštama, Kennetha Patchena či Sylvii Plathovou, že by byli ochuzeni o řadu vynikajících překladů detektivek a především – nesetkali by se s americkou beatnickou poezií, s verši Gregoryho Corsa, Lawrence Ferlinghettiho či Allena Ginsberga, kteří měli na českou poezii a kulturu tak obrovský vliv, jaký měli. Když v roce 1998 stála v pražské Lucerně na Ferlinghettiho autogram fronta dlouhá více než dvě stě metrů, pomyslel jsem si, že bez Jana Zábrany by tomu tak nebylo, a věděl to a dobře ví i Lawrence Ferlinghetti sám.

Devadesátá léta i roky následující umožnily vydat knižně nejen výše zmíněné Zábranovy básnické sbírky a povídky, ale i skautský deník a zejména výbor z deníků s názvem Celý život. Ten zahrnul v přísném výběru jak rané kritické články a deníky, tak sešit s fragmenty z roku 1966 a Disiecta membra. Celý život vyšel dosud v pěti vydáních a stal se jednou z nejčtenějších a nejdiskutovanějších českých beletristických knih devadesátých let.

Díváme-li se na vlastní literární dílo Jana Zábrany, nemůžeme si neklást otázku, jak bylo provázáno s jeho dílem překladatelským. Není pochyb o tom, že Zábrana se cítil překladatelskou řeholí svázán a trpěl nedostatkem času potřebného k vlastnímu psaní. Svědčí o tom i zmínky v jeho denících. Současně však cítíme, že tak důvěrný vztah k významným dílům světové literatury, jaký má překladatel, nemůže mít žádný čtenář, ani ten nejpozornější. Překládání Zábranu nesmírně vnitřně obohacovalo a dovolím si říci, že bez intimního vztahu k moderní americké poezii by nevznikla Zeď vzpomínek a bez dotyku s těmi nejlepšími prozaickými texty ruskými i americkými by si Zábrana nikdy nevytvořil tak jedinečný a ostrý vypravěčský styl, s jakým se setkáváme v denících Disiecta membra. Jan Vladislav mi potvrdil, že podobně tomu bylo i u něj a jeho básnických překladů a vlastních básní. Je paradoxem doby, že překladatelství, jež bylo těmto tvůrcům vnuceno společenskými okolnostmi, je současně obohatilo natolik, že se stalo jedinečnou živnou půdou jejich vlastního díla.

Jan Zábrana vedl, zejména od roku 1969 do roku 1984, zaknihovaný život. Jiří Kolář o něm nedlouho před svou smrtí řekl, že se doslova upracoval k smrti. Svědectví, jež o Zábranovi ve svých Flashkách vydala jeho dcera Eva, stejně jako jeho vlastní Disiecta membra, říkají jinými slovy totéž. V jedné z nejpůsobivějších reflexí tvorby, jež znám, v odpovědi do ankety „Tvorba jako míra humanismu“ v časopisu Sešity, Jan Zábrana charakterizoval tvorbu jako něco – parafrázuji –, co vyrůstá z lidského nedostatku, ze životní slabosti a bolesti, z něčeho, čeho se člověku nedostává, a nikoli z nadbytku životní síly a talentu. Možná tím charakterizoval jen tvorbu autorů některých, možná je tento jeho názor příliš zobecňující. Vypovídá však o něm samém: psal a překládal především proto, že se mu čehosi podstatného v životě nedostávalo a vnitřní utrpení ho provázelo celá desetiletí – přestože se přátelům a kolegům jevil jako člověk mírný, vtipný, příjemný a laskavý –, a právě psaní a překládání mu dodávalo tu radost a uspokojení, jež nikde jinde kolem sebe a v sobě nenalézal. Stojíme-li nad jeho rozsahem i kvalitou omračujícím literárním dílem v údivu, měli bychom to mít na paměti.

Jan Šulc

Zobraziť diskusiu (0)