Některé motivy z Eriksenovy poslední knihy Přehřívání: antropologie zrychlené změny (2016, slovensky Doby horúca 2023) rozebírá následující rozhovor, který vznikl u příležitosti antropologovy nedávné návštěvy Prahy a Univerzity Karlovy.

Čím dál víc lidí vnímá vliv lidstva na planetu, což je téma, kterému jste se věnoval ve spojitosti s pojmem „přehřívání“. Mohl byste ho přiblížit?

Přehřívání je urychlená změna. Žijeme v době, kdy se okolnosti našeho života dramaticky mění – dochází k jakémusi zrychlování zrychlování. Vezměme si například turismus: během jediné generace se jeho objem zvětšil sedminásobně. Mezi lety 1980 a 2019 jsme se dostali z 200 milionů na 1,4 miliardy lidí v pohybu. Rozvoj digitálních technologií destabilizoval migraci, některá hnutí dnes dokáží zajistit, aby se „bílý muž“ necítil tak mocný jako kdysi. Britský kulturní teoretik Paul Gilroy psal o „nostalgické“ náladě v politice, z níž se dá vyčíst touha po jednoduchých hierarchiích minulosti.

To jsme viděli i v Trumpově Americe. V jeho hesle o tom, aby byla Amerika znovu mocná jako dřív.

Nativismus a populismus jsou nejspíš součástí jakéhosi kyvadlového pohybu mezi rozvojem a prahnutím po minulosti. Stojí také v základu hlubšího politického napětí, které dnes vnímáme na každém kroku. Kosmopolitnější přístup tu stojí v opozici k nacionalističtějšímu, do sebe obrácenému pohledu. Současná politika potřebuje najít kompromis, aby bylo možné obě strany vybalancovat, protože jinak to s námi nemusí dobře dopadnout.

V úvodu jsem zmínil, že když jsem studoval, zajímaly nás společenské třídy a ekonomické nerovnosti. Od té doby došlo k posunu od tříd k identitám, a to nejen v antropologii, ale i v politice. Že se teď bavíme o Trumpově Americe: tam nejde o třídy ani o nerovnost, Trump ostatně pro chudé nic neudělal. Skutečnými tématy současné Ameriky jsou identita, rasa a do jisté míry i gender. Tohle napětí je možné pozorovat po celém světě, tam, kde se setkává kosmopolitní otevřenost s ústupem k národním identitám. Problém je v tom, že na obou stranách sporu se dají najít dobré argumenty, takže jedním z našich úkolů pro budoucnost by mělo být jejich smíření.

Globalizaci jste zarámoval pojmem přehřívání a popsal jste krize ve třech hlavních oblastech: v ekonomice, ekologii a v otázkách identity. Ve všech se přitom dají pozorovat tendence či síly působící přímo proti sobě. Člověka napadá, že takhle se přeci nedá pokračovat: neustálý ekonomický růst například nemůže jít proti udržitelnosti. Dojdeme do bodu, kdy nebude možné oba trendy zachovat.

Tohle je velký rozpor současné civilizace. Opravdu není možné mít všechno. Věčný růst je z matematického hlediska nemožný, udržitelnost je zase nedosažitelná, bude-li člověk trvat na tom, že si ponechá všechny výdobytky moderního života. Je samozřejmě těžké lidi přesvědčit o tom, aby se vzdali některých práv, která získali během posledních let – například práva na pohodlný život. V Norsku, kde žiju, tyto protichůdné tendence zažíváme velmi intenzivně. Přejeme si žít udržitelně, odpovědně vůči planetě, ekologii i budoucím generacím. Ohromné bohatství Norska však plyne ze severomořské ropy a plynu… Čili ještě jednou: najdeme-li způsob, jak tyto kontradikce smířit, může z toho vyplynout cesta kupředu.

Jsem si jistý, že během pandemie se mnoho z nás domnívalo, že nová situace je příležitostí ke změně. Celý svět musel zpomalit. Bylo fascinující to sledovat: zrychlování se najednou zastavilo. Do té doby, přesněji mezi lety 2004 a 2019, se počet letenek prodaných na celém světě více než zdvojnásobil: z dvou miliard vyskočil na čtyři a půl. Spousta lidí z naší části světa by vám řekla, že za to může čínská střední třída, která se rozcestovala, jenže to není celá pravda: všichni cestujeme víc než dřív. Vloni, během pandemie, spadl objem letecké dopravy z měsíce na měsíc o devadesát procent. Opravdu, takhle dramatické to bylo. Mohli jsme tu příležitost využít, abychom se znovu zamysleli nad globalizací a provedli její inventuru, z níž mohlo vyjít, které aspekty si chceme udržet, a které zpomalit a zredukovat.

Co dělat?

Budeme si nejspíš muset určit priority. Zajímat se například o to, odkud pochází naše jídlo, a snažit se ho produkovat lokálně. Některé země, v nichž jsem působil, se už do podobných iniciativ pustily. Možná alespoň v jednom ohledu bude pandemie skrytým požehnáním. Neplatí navíc, že na tyhle otázky existuje jen jedno řešení: řada států se zařídí tak a další jinak.

.............

ukázka z rozhovoru pro časopis Forum Univerzity Karlovy z roku 2021

Zobraziť diskusiu (0)