...

Sledujete současnou maďarskou literární scénu? A jestli ano, kdo vám přijde zajímavý?

Z těch mladších musím určitě zmínit vynikajícího básníka Szilárda Borbélyho. Teď mu vyšel i román Nincstelenek [Bez floka, pozn. překl.], o kterém jsem slyšel jen to nejlepší. Věřím tomu, je to ohromný talent.

Ráda bych se vás zeptala, jestli dovolíte, na vašeho otce.

Můj táta vypadal jako kupec odněkud z Blízkého východu, měl havraní, kudrnaté vlasy a malý obchod se dřívím, který živil celou rodinu. Mě poslal do gymnázia - jeho největším přáním bylo, aby to jeho syn dotáhl výš než on. Nebyl to kultivovaný člověk, jediné, co četl, byly noviny.

Kde se tedy vzala vaše vášeň k četbě?

Tak tuhle horečku jsem chytil z děl Thomase Manna a Alberta Camuse. To jsou moji dva literární vůdci, takové dva majáky, mám-li to tak říct.

Co Kafka?

Kafku jsem objevil s mírným zpožděním. Pokud mě paměť nešálí, tak na první maďarské vydání se čekalo až do roku 1964 a to vyšla ,,jen" Amerika. Proces, mimochodem ve vynikajícím překladu, jsem četl ještě později. Geniální. Nejen tou tematikou, ale způsobem, jakým popisuje scénu... Psát po Kafkovi, to si vyžaduje notnou dávku odvahy, tedy vnímá-li člověk to umění.

Nedávno jste o sobě prohlásil, že patříte mezi šťastně nezařazené. Doba velkých ideologií je, zdá se, pryč. Litujete toho?

Kořeny sahají hodně vysoko. Musíme si uvědomit, že svět je od Osvětimi zásadně jiný, desky zákona jsou rozbité na kusy. Znáte tu historku o řeckém námořníkovi, který se plaví podél nějakého ostrova a z pobřeží na něj volají, že velký bůh Pan je prý mrtev. To znamená kultura. Po Osvětimi už není platné ideologie. O člověku se musí uvažovat jinak. Přesně to byl důvod, proč maďarská kritika zpočátku zcela ignorovala moje knihy: měl jsem úplně jiný pohled na člověka. Podle mě existují lidé-nástroje, vynález tohoto konceptu mi snad nikdo neupře. Co bylo v té době nové, byl způsob, jakým byl člověk vkládán do pohybujícího se soukolí, nejen že se z něj nemohl dostat, ale navíc zcela přejímal ideologické zdůvodnění mechanismu jako celku. Aby mohl takový člověk ,,fungovat", přivlastní si ideologii, která přitom zcela popírá jeho přesvědčení. Když se pak struktura z nějakého důvodu rozpadne a ten jedinec se z ní dostane ven, jako tomu bylo třeba po ruské okupaci, tak se s úžasem dívá na to, čím si prošel, co bylo vlastně jeho životem.

Není to také proto, že máte tak blízko k Nietzschemu, nesystémovému filozofovi par excellence, mohu-li to tak říci?

Nietzsche hlavně velmi dobře pochopil, že humanistická filozofie už nemá žádnou platnost. Kdyby měla, tak by se ten kluk, který se mnou na gymnáziu seděl v jedné lavici a s kterým jsem si velmi dobře rozuměl, nemohl v jednom okamžiku úplně změnit a vzít na sebe roli vůdce, který nás ponižoval.

Mohu se zeptat na pár maďarských spisovatelů z období mezi dvěma světovými válkami, kteří jsou vám drazí? Ve svém Az angol lobogó [Anglická vlajka, pozn. překl.] se zmiňujete o Ernö Szépovi, publicistovi legendární revue Nyugat [Západ, pozn. překl.], autorovi románu Emberszag [Lidská vůně, pozn. překl.]. Co pro vás představuje. Extrém beznaděje?

Ne. Byl to vyčerpaný člověk v odřeném obleku. Ernö Szép, to byl básník a spisovatel, psal také do novin, jeho dílo se vyznačuje jedinečností, jistou přívětivostí. I on byl za Rákosiho odstraněn z veřejného života, žil ve strašné bídě. Když se představoval, říkal: ,,Býval jsem Ernö Szép." Z celé literární existence mu zůstalo jenom jméno. Ale i v té zahořklosti bylo něco odvážného, nemyslíte? Představte si, že píšete knihy a systém, v kterém jste prožil celý svůj život, vás najednou odkopne, zapře, padne na vás bída a vy se dál představujete: ,,Býval jsem Imre Kertész!"

Pochybuji, že taková věty někdy zazní.

Doufejme. No, ve svých čtyřiaosmdesáti mám už stejně spíš namířeno k východu...

.....

ukázka, přeložil Denis Molčanov, celý text vyšel v literárním čtvrtletníku Souvislosti 1/2014

Zobraziť diskusiu (0)