Zemřel Pavel Zajíček, po Máchovi jeden z největších českých romantických básníků
Tak to aspoň tvrdil Ivan Martin Jirous. 5. března 2024 zemřel v domově pro seniory Pavel Zajíček, ročník narození 1951. Svého času básník s nejdelšími vlasy, motor kapely DG 307, básník, který musel kvůli svobodomyslnosti do komunistického kriminálu i později do vyhnanství. Každá generace může mít svůj underground, ale Pavel Zajíček byl jaksi nadčasovým prototypem.
Jste teď šťastný? Před časem jste se ocitnul ve finanční nouzi a přátelé pro vás dokonce založili finanční konto. Pomohlo vám?
Většinu svého života jsem prožil spokojeně. Ale neptejte se proč, sám to nevím. Přátelé se zachovali skvěle. Jisté období, to přiznám, bylo pro mě nezvládnutelné. A to z obyčejných praktických důvodů.
Co se ve vašem životě zvrtlo?
Dostal jsem obyčejnou mozkovou mrtvici. Všechno se protočilo a bylo na chvíli jinak, teď je ale všechno stejně.
Jak vám konto prakticky pomohlo?
Že si tady můžu dát kafe.
Mluvilo se o vás jako o člověku, který se zasloužil o svobodu v Česku, ikoně undergroundu, který teď nemá ani pořádný důchod. Člověk měl při čtení podobných článků dojem, jako by vyhořelo Národní divadlo…
Národní divadlo sice vyhořelo, jenže já jsem měl dobré přátele, a ti se na vás nikdy nevykašlou. Nečtu noviny, takže nevím, co se o mně psalo. Ať si každý píše, jak chce. Když řeknu, že mi nepomohlo a zároveň mi pomohlo vše, tak je to asi patřičná odpověď.
Soudní proces v roce 1976 s vámi, členy Plastic People a s farářem Svatoplukem Karáskem, solidarizoval opozici a dal vzniknout Chartě 77. To už se významu Národního divadla blíží, ne?
Já jsem se nikdy s ničím nesolidarizoval. Lidi z disentu byl takovej malinkatej ostrůvek, já jsem je bral, udělali mnoho záslužných věcí, stejně jako Charta. Její vznik byl velice důležitý, pomohla otevřít dveře, které nakonec vedly k totálnímu pádu komunismu. Ale já byl vždycky sám za sebe.
Texty vašich písní o „degeneraci“ nebo o podpalování „papírových hlav“ byly v normalizaci vnímány politicky. Byly tak míněny?
Nebyly.
Co to tedy bylo?
Nebyl to protest a nebylo to kázání. Bylo to vyslovení z pozice člověka, který se rozhodl se s tím nemazat. Degenerace byla dobrá píseň, platná v jakémkoliv časovém období. I dnes. Tehdy jsem nikomu nic nevysvětloval. Lidi, kteří mi byli blízko, ať to byli filosofové nebo kněží, se na takové nesmysly neptali. Režim mě samozřejmě štval neskutečně, a to hlavně od příchodu normalizace. Od té chvíle nic nebylo možné.
………….
ukázka z
rozhovoru Jana Gabriela pro Týden 2015, zařazeného do knihy
rozhovorů Radost je lehkost, vánek, studená voda
Obřad ticha
Tady zřejmě začíná obřad ticha!
Mnoho neznámých jazyků!
Přimrazí tě svojí silou k zemi!
Dívám se do jazyků přílivu.
Vidím kresby silného dechu.
Dívám se do jazyků odlivu.
Vyvržené zbytky.
Cáry rostlin a tvorů.
Osamělé stavby!
Skály jako kamenné tváře!
Dívají se do mořských vln!
V písčitých znacích jsem četl CHAOS a zároveň ŘÁD.
(2016)
Foto: Ivo Pospíšil – Pavel Zajíček a Mejla Hlavsa
