Když si člo­věk zadá Emmu Kausc do goo­glu, vyje­de řada odka­zů na vaše úspě­chy na poli poezie. Píše se o vás jako o výraz­ném hla­su mla­dé bás­nic­ké gene­ra­ce. Při­šel teď moment, na kte­rý jste čeka­la — vydá­ní vaše­ho prv­ní­ho romá­nu, kte­rým se chce­te v lite­rár­ním svě­tě zapsat jako prozaička?

Osmi­le­tá Emma, kte­rá ihned poté, co zača­la psát povíd­ky a co svě­tu s odhod­la­nou naivitou ozná­mi­la, že bude spi­so­va­tel­kou, na tenhle moment jis­tě čekala.

Naru­še­ní děje je mimo jiné o pří­bě­zích. O jejich ply­nu­tí, naru­še­ní, neče­ka­ných kon­cích. Kdy a kde se zapo­čal pří­běh této knihy?

V jis­tém ohle­du souzním s tím, co pro časo­pis Host řekl nor­ský autor Jon Fos­se. Psa­ní (stejně jako on) vní­mám jako sakrál­ní čin­nost a čas­to, když k němu use­dám, tak „něco ve mně začne psát“. Nedo­ve­du tak říct, kde a kdy přes­ně začal, dove­du ale iden­ti­fi­ko­vat moment, kdy jsem si pro­ce­su, kte­rý se ve mně ode­hrá­val, všimla. Někdy v roce 2018 jsem čet­la člá­nek Nao­mi Alder­man v brit­ském dení­ku The Guar­di­an. Když to hod­ně zjednodu­ším, píše o svém odcho­du z ortodoxní­ho židov­ství a vlast­ně o tom, jak se — aniž to pře­dem zamýš­le­la — „vypsa­la“ z víry. Ve chví­li, kdy jí pod ruka­ma vzni­ka­la její prvo­ti­na, svou víru stá­le prak­ti­ko­va­la. Tepr­ve poté, co kni­ha vyšla, si uvě­do­mi­la, že se v ní něco „uvol­ni­lo“. Tahle doce­la jed­no­du­chá sku­teč­nost mě fas­ci­no­va­la. Není vysvět­li­tel­ná ani snad­no ucho­pi­tel­ná. Jak se to stane?

Pobý­va­li uvnitř mě lidé, udá­los­ti, vzpo­mín­ky, ide­je — pří­běh, kte­rý jsem chtě­la pře­kle­nout. Vědě­la jsem, nicmé­ně, že k psa­ní nemo­hu a nechci při­stou­pit tera­pe­u­tic­ky, sta­no­vit si cíl a dou­fat, že na kon­ci kni­hy pro­jdu podob­nou změ­nou jako Alder­man. Ode­hrá­la se koneckon­ců samo­vol­ně, bez vědo­mé­ho přičině­ní. „Pro­mít­la jsem“ tedy kus své­ho emoč­ní­ho pro­ží­vá­ní do hypo­te­tic­ké budoucnos­ti. Zasa­di­la jsem do ní udá­los­ti, kte­ré se v jiném čase a pro­sto­ru klid­ně moh­ly stát. Nemys­le­la jsem na to, co bude na kon­ci. Necha­la jsem se vést pří­bě­hem bez toho, aniž by do něj zasa­ho­va­ly moje tou­hy nebo očekávání.

V ano­ta­ci romá­nu se čte­nář­ky a čte­ná­ři dočtou, že jde o auto­fik­ci. Příběh/y píše, vyprá­ví a komen­tu­je třiatřicetiletá Emma, kte­rá se s rodi­či v deva­de­sát­kách jako dese­ti­le­tá přestěho­va­la do Lon­dý­na, kde se její mat­ka a poté i ona cíti­ly osa­mo­ce­né, neu­kot­ve­né, vyko­ře­ně­né. Sdí­lí­te s Emmou podob­nou zku­še­nost živo­ta v zahraničí?

S romá­no­vou Emmou spo­lu sdí­lí­me vztah k Lon­dýnu, pár odži­tých let i podob­né pocity.

Romá­no­vá Emma tou­ží zapus­tit koře­ny spo­leč­ně se svou part­ner­kou Aly­o­nou, nicmé­ně ta jed­no­ho dne zčis­ta­jas­na zmi­zí. Není však jedi­ná, kdo se z příběhu vytra­tí ane­bo se tře­ba zmi­ze­ní děsí. Odkud se motiv mize­ní vzal?

Mys­lím, že se jed­ná o zku­še­nost, kte­rá je vlast­ní všem a vše­mu. Ať už nám ze živo­ta zmi­zí člo­věk, vzta­hy tak, jak jsme je zna­li, nebo tře­ba sny v podo­bě, kte­rou jsme v sobě dlou­ho živi­li a v jakou jsme dou­fa­li, tak se nejed­ná o nic zvlášt­ní­ho. Může ale zmi­zet i víra, pochy­by nebo strach.

Vaším romá­nem pro­stu­pu­jí různá spole­čen­ská téma­ta, ať už se jed­ná o femi­nis­mus, mezi­lid­ské vzta­hy, nebo tře­ba odci­ze­ní. Svou identi­tu, mís­to ve svě­tě, lás­ku v něm hle­dá nejen Emma, ale také dal­ší posta­vy, kte­ré jsou součás­tí Emmi­na pří­bě­hu. Při­tom láska k člo­vě­ku, ale také k psa­ní, knihám, světu je pro mě ve vaší kni­ze pod­stat­ná. Kni­hu jsem čet­la z vel­ké čás­ti jako milost­ný román. Sou­hla­si­la bys­te s tím?

Sou­hla­sím s tím, že by kaž­dý čte­nář měl ke kni­ze při­stou­pit skr­ze čte­ní, jaké se mu zamlou­vá. Jis­té ale je, že v romá­nu vyzná­vám city k psa­ní, kni­hám i svě­tu s těmi, kte­ří do něj pat­ří. To, jak se tyhle sku­teč­nos­ti propíšou do čte­ní, nechá­vám na kni­ze a na tom, kdo ji zrov­na drží v rukou.

Kni­ha je orá­mo­vá­na kou­zel­ně absurdním pří­bě­hem Wil­li­a­ma „Mole Mana“ Lytt­la — „Krt­ka“, kte­rý čty­ři­cet let kopal tune­ly pod svým lon­dýn­ským domem, než na to při­šly úřa­dy a v dalším hlou­be­ní mu zabrá­ni­ly. Jak jste na Krt­ka při­šla a jaké má v kni­ze místo?

Našel si mě sám! Během let se z něj sta­la podi­vu­hod­ná měst­ská legen­da. A obdob­ně si, mys­lím, našel i své mís­to v kni­ze tak, aby jí vytvo­řil rytmus.

A nako­nec: co teď plá­nu­je­te, čemu se chce­te v dal­ších měsí­cích věnovat?

Nedáv­no jsem se pře­stě­ho­va­la zpát­ky do Česka. Nemám kro­mě kaž­do­den­ních povinnos­tí žád­né plá­ny a jsem moc ráda za to, že tomu tak může být.

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)