Dnes je prakticky celé dielo Karla Čapka voľne dostupné napr. na stránkach Městskej knihovny v Prahe, no nebolo to tak vždy. Režim pofebruárového Československa vnímal intelektuála – jednu z vedúcich postáv medzivojnovej Prvej republiky, obdivovateľa prvého československého prezidenta Tomáša G. Masaryka, pravidelného hosťa pražských kaviarní (sic!), – kontroverzne: vychádzali síce jeho rozprávky, poviedky, črty z ciest, silne pacifistické, protivojnové, protifašistické diela; opomíjané však boli jeho eseje a diela o politike, demokracii a budovaní štátu.

Pripadá mi, akoby ma Čapkovo dielo (uzavrelo sa veľmi skoro, spisovateľ zomrel 25. decembra 1938) sprevádzalo po celý vedomý život. Prvé spomienky sa viažu k rozprávkam, Devateru pohádek a z nich najmä krásnej Pohádke pošťáckej, alebo k príbehom o Čapkovom psíkovi Dášeňke. Zásadné Hovory s T. G. Masarykem v socialistickom Československu dlho vychádzať nemohli; v krátkom období Pražskej jari sa Hovory podarilo vydať vo vydavateľstve Československý spisovatel, na vydanie ich pripravil dr. Miroslav Halík, otec známeho filozofa, teológa a kňaza prof. Tomáša Halíka. Dostal som ich od svojej pražskej tety v roku 1969 ako vzácny dar k pätnástym narodeninám. Avšak aj v období normalizácie ostal Karel Čapek povinným čítaním, no iba jeho „nevinnejšie“, pacifistické diela – na gymnáziu sme čítali Válku s mloky, Továrnu na absolutno alebo Krakatit. Neskôr som sa k Čapkovu dielu viac-menej náhodne, no nezriedka vracal, naposledy po prečítaní nového románu Iana McEwana Machines Like Me, keď som opätovne siahol po Čapkovej nesmrteľnej dráme R.U.R., z ktorej slovo robot preniklo do angličtiny a iných svetových jazykov. (Slovo v skutočnosti vymyslel jeho brat Josef, čo Karel Čapek priznal v Lidových novinách z 24. decembra 1933.)

Pripomeňme si autora a mysliteľa niekoľkými citátmi o politike, o povahe človeka a národa, ktoré svoju platnosť nestrácajú ani dnes. (Pochádzajú zo zbierky fejtónov a esejí O věcech obecných čili Zoon politikon z roku 1932.)

* * * * *

Proč nejsem komunistou (1924):

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné. (...)

Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá „výchova mas k revolučnosti“ nebo „posilování třídního vědomí“. Chudému, který má tak málo, berou ještě jeho primitivní radost ze života; to je první splátka na budoucí lepší svět. Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů. (...)

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. (...)

Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci.

*

Sám o sobě a o věcech závažnějších, II. O demokracii (1932):

Demokracie je něco daleko širšího než politický režim a není vyčerpána tím, jak vypadá parlament nebo schůze výkonného výboru té nebo oné strany. Demokracie je řád životní. Ta nechuť mnoha mladých radikálů k politické demokracii v sobě nese jedno aktuální nebezpečí: že z nich vyroste generace, která už nebude s to tu dnešní polovičatou demokracii naplnit lepším a bohatším životem. Naše demokracie přece není dosud hotova, ba ani se dosud nevžila. Vemte si průměrného občana a jeho vztah k státu, k vládě, k úřadům, k parlamentu; řekněte sami, máte-li před sebou psychologický typ lidovládce, který je si vědom, že o těch věcech spolurozhoduje, – nebo typ reptajícího, neochotného a podrážděného ovládaného? Vypadáme vcelku, jako bychom si vládli – nebo jako bychom skřípali zuby pode jhem jakéhosi cizího vládnutí a ouřadování? Tady nejde o to, máme-li určité příčiny skřípat zuby; jde o duševní habitus našeho občana, který se dosud nevžil do toho, že demokracie, vládnutí, pořádek a to všechno je kolektivní dílo, na kterém i on má svůj kousek účasti, odpovědnosti a případně spoluviny. Duševně žijeme ještě pořád ve stavu nevolnictví, ovládanosti, nesvobody.

*

Tři kázání, II. Politické zvíře (1925):

Byl to myslím Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je náramně moudrá; není jenom docela jasno, míní-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco do sebe.

*

O naší straně (1925):

Obyčejnému a slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl „naší stranou“, pokud se může ohánět vlastním rozumem. Je-li někdo pro užitečné a dobré věci proto, že je právě „naše strana“, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem. Pokud budou mít politikové plné huby „našich stran“, potud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů než skutečných straníků.

*

O kompromisu (1925):

V politice se nepracuje inženýrsky; udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat; tomu se ovšem říká fušerská práce. Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí; ale kupodivu se pak neřekne, že je-li tento rozdíl nutný, jsou patrně zásady špatné, ježto se nehodí na skutečné poměry. Chce-li někdo vydojit z hubené krávy sto litrů mléka a nakonec prohlásí, že se prozatím spokojí s těmi třemi litry, co z ní vyždímal, je to politický kompromis; chcete-li se zbavit kompromisu, odhadněte předem stav krávy a vyhrňte si rukávy s jasným vědomím, že toho nebude víc než tři litry. Politický kompromis je stín politické demagogie; udává velikost rozdílu mezi volebními sliby a skutečnými poměry. Kompromis není choroba kompromisních politiků, nýbrž právě nekompromisních programů. Politika kompromisů je možná opatrná; ale není přesná; je jako obchod, ve kterém se smlouvá. Je to nevěcnost programu; a je to nejistota v praxi.

*

O ženách a politice (1925):

Jsme nyní v paradoxní situaci, že plná a dokonce téměř větší polovina národa má politická práva, aniž by měla skutečný politický zájem. Polovina národa je nucena politicky hlasovat, ačkoliv většinou neví, oč vlastně jde. Není to proto, že by se dobré nebo špatné výsledky politiky netýkaly dobrým nebo špatným způsobem ženských životních a soukromých zájmů. Je to proto, že se politika provozuje metodami jim podstatně cizími a vlastně odpornými. (...) Kdyby velmi rozumní politikové si uvědomili překvapující fakt, že dobrá polovina politických občanů jsou ženy, nepředkládali by jim vyloženě mužské krmě, jako je abstraktní fanatismus a politické stranictví, a ohlédli by se po něčem přijatelnějším: ne snad po novém programu, nýbrž po změně metody. Politika stran nebude nikdy politika žen; ženy těžko získáte řekněme pro ideu volného obchodu, ale získáte je pro ideu lacinějšího chleba. Získáte je pro řadu konkrétních věcí, které jsou stejně důležité pro muže jako pro ženy; ale stěží je nadchnete pro vymoženosti, kterým se říká „úspěch naší strany“. Ženy nikdy nevědí, kdo je ministrem toho nebo onoho oboru; zdá se, že by jim nevadilo, kdyby jím byl odborník. Nebylo by žádným politickým pokrokem, kdyby polovina poslanců byly ženy; ale bylo by velkým pokrokem, kdyby se politika dělala tak, aby tomu rozuměla ženská polovina národa. Takříkajíc škrtnutím pera jsme přičlenili do politické masy ženy; ale zapomněli jsme, že se tím tato masa poněkud změnila. Není nijak patrno, že by se podle toho změnily i politické metody. Politika zůstala stejně heslová, stejně bojovně stranická, stejně neurvale mocenská jako předtím. Zůstala politikou mužskou.

*

O pesimizmu (1924):

Pesimismus není víra, že svět je bídný, nýbrž víra, že je to v pořádku, že je bídný.

Pokud však v chybě vidíš chybu, v hlouposti hloupost a v neštěstí prosté neštěstí, nejsi a nemůžeš být pesimista. Nejsi pesimistou proto, že vidíš bolest, pitomost, krutost a nesmyslnost všeho; pokud tě to bolí, pokud se otřásáš soucitem a nevolí, nejsi pesimistou.

A pokud se týče toho krajíce, nevyvrátíš ponurý názor, že vždycky padá na namazanou stranu, než tím, že jej budeš líp brát do ruky.

*

O tyranii strojů, Dopis Daily Heraldu (1930):

Otroctví je prostě jméno pro neuspokojivou úroveň života. Řečeno v termínech psychologie, otroctví je stav nespokojenosti. Člověk je otrokem rodiny, je-li se svou rodinou nespokojen; je otrokem společnosti, nudí-li se v ní; je otrokem svých povinností, pokud ho nezačne těšit, že jim slouží. Jediná cesta, jak překonávat otroctví vůbec, by byla všemi prostředky přemáhat stav nespokojenosti, kterému lidstvo propadá. Pravím všemi prostředky; bylo by neupřímné nejmenovat na nejprvnějším místě jakýsi úkol organizovat společnost tak, aby se dostalo spravedlivé životní úrovně těm, kdo dodnes jsou špatně placeni a špatně žijí. Pak je tu stále ještě palčivá potřeba svobod politických a národních, které by zhodnotily občanský život všech obyvatel tohoto slzavého údolí. Ale na nejvyšším místě jsou prostředky, které by hleděly vykoupit nespokojenost duší: to je náboženství, umění, kultura, radost a krása života. Vše, co zvýší hodnotu lidského života, překonává na svém místě kus reptajícího a bolestného otroctví.

Štefan Olejník

Zobraziť diskusiu (0)