Změna vědomí humorem – eseje o Haškovi
Pro spisovatelku a bohemistku Sylvii Richterovou, žijící přes půl století v Itálii, se stal předmětem celoživotního zájmu Jaroslav Hašek. Napsala o něm řadu esejů a přednášela o něm na domácích a zahraničních univerzitách. K blížícím se osmdesátinám si nadělila nové dílo věnované milovanému autorovi – Humor jako zvláštní rozměr vědomí.
Předkládá v něm své eseje o Haškovi, které vytvořila v rozmezí čtyřiceti let. Původní verze vznikly ve francouzštině, italštině a češtině, uveřejněny byly v dalších jazycích, v různých časopisech, univerzitních publikacích a ve svazku Eseje o české literatuře (2015). Richterová v nich originálně a vizionářsky analyzuje Haškovu tvůrčí genialitu a specifický humor a současně přináší mnoho zajímavostí.
Čtenáři Švejka například vědí, že postava dobrého vojáka se objevila už v povídce v roce 1911, avšak Richterová ten příběh upřesňuje. Hašek prý tenkrát dostal velkolepý nápad na postavu „proroka blbosti“, ale pak usnul a ráno mu z něho zůstaly v hlavě jen vágní obrysy, z čehož vznikla zmíněná povídka. Naštěstí ideu dále držel v mysli a později rozvinul. Po válce, když své bývalé manželce četl ze vznikajícího románu, údajně prohlásil: „Celá ta léta mne to drželo. Víš, na frontě, v Rusku, všude. Začalo to ve mně hned, jak vypukla válka. Cítil jsem, že se něco rodí.“
V esejích se dozvíme více i o Haškově pokusu revolučním. Za války v Rusku uvěřil ideji komunismu a v jednu chvíli popřel sám sebe – bohéma, který veškerou politiku a mocenské šachy dříve zesměšňoval. Po návratu do Československa zavrhl všechnu politiku a ideologii a věnoval krátký zbytek svého života především psaní. Ještě v nemoci diktoval, své největší dílo, které bohužel nedokončil. Dokonale v něm vyjádřil, jak slova ztratila svůj význam. Richterová to nazývá „sémantickou katastrofou“ a píše o ní: „Jejím důsledkem je utváření prostoru, kde každá věc může stejně dobře potvrzovat i popírat cokoli jiného.“
„Od roku 1983 do dneška se moje vidění Haškovy osobnosti a díla různě zaostřovalo a moje čtení v některých věcech měnilo nebo upřesňovalo. Myslím, že to není ke škodě čtenáři, který chce Haška poznat podle svého. Moje eseje nechtějí přinášet žádnou definitivní interpretaci, představují jedno možné čtení a nabízejí mnoho možných inspirací,“ píše Richterová v úvodu ke své nové knize.
Tento „sešit“ esejů boří mýty, a to nejen tím, že jde o texty z nejlepších, jaké byly na téma Hašek-Švejk dosud napsány. Autorkou je totiž žena – a profesorka! Sylvie Richterová. Čtyři desetiletí nahlíží a zkoumá Švejka, a to z Itálie, své druhé vlasti, tedy s patřičným odstupem od českého rybníčku. Její texty jsou jasnozřivými analýzami Haškovy geniality, jíž jsme si dosud možná nebyli plně vědomi. Ač na hlubině úvah filozofických, lingvistických a sémantických, jsou texty zkušené spisovatelky napínavými příběhy, které čtenáře nepustí. Smích a jeho poznávací moc, moc a její skrytá směšnost, Hašek jako geniální objevitel zhoubné moci blbství, humor jako síla nadhledu a válka jako zplozenec idiocie – stěžejní body, kolem nichž se vše točilo a točí. Tehdy – i teď.
Sylvie Richterová (20. srpna 1945 v Brně) je autorkou básní, originálních próz, románů a esejů, zejména o české literatuře. Vyučovala českou literaturu na několika italských univerzitách, přednášela i v Praze, Brně, Paříži, Berlíně a na dalších místech. Od roku 1971 žije v Itálii, spolupracovala se samizdatovými a exilovými vydavateli a časopisy. Vedle literárněvědných textů píše i prózu, například Návraty a jiné ztráty (1978), Místopis (1983), Slabikář otcovského jazyka (1991), Rozptýlené podoby (1993), Každá věc ať dospěje na své místo (2014), a také poezii: Neviditelné jistoty (1994), Čas věčnost (2003). Spolupracuje s literárními časopisy, zejména českými, italskými a francouzskými.
