Ukázka ze závěru knižního rozhovoru:

Jak jsi vycházel s vlastní tchyní?

Se Stáninou maminkou, paní Žaludovou, jsem strávil hodně času. Byla malé postavy a navzájem jsme si vykali. Stáňa nejdřív studovala, pak pracovala v psychiatrické léčebně v Lobči, kde měla i několikadenní pracovní turnusy, takže s námi žila babička Žaludová. Byla už v penzi a starala se o děti, když byly malé.

S babičkou Žaludovou jsme vytvářeli určitou dvojku. Jeden čas, bylo to na zámku Houska, s námi sedávala i večer pod stromy. Když jsem bral do ruky kytaru, říkávala: „A jé, zase bude stounavej.“ Někdy se jí přezdívalo i „babička undergroundu“. V našem domácím společenství, v kterém žilo vždy více našich přátel, hájila zájmy dětí. Například střežila vaničku, v níž se koupal čerstvě narozený syn Šimon. Jednou mi říkala: „Sváťo, řekněte panu Londýnovi,“ – ten měl v tu dobu prý nejdelší a nejhustší vlasy v ČSSR – „aby si tu svou kebuli nemyl v Šimonkově vaničce, on tam nechává ty své vlasy a já mám strach, že se na nich Šimonek uškrtí.“ Jindy říkala: „Řekněte panu Londýnovi, ať si v tom svým spacáku na noc nelehá před dveře mezi pokoj a kuchyň. Já když jdu ráno Šimonkovi vařit mlíčko, tak ho nemůžu překročit, ani přelézt, a musím pak skákat na smetáku jako o tyči.“

Babička Marie zažila v dětství za první světové války velkou nouzi. Zůstaly samy děti bez rodičů a trpěly hlady. I později v životě byla vždy chudá. Proto uměla dobře vařit, téměř z ničeho vykouzlila dobré jídlo a uměla snášet i tvrdé podmínky. Spala s námi ve spacáku v přírodě, to nejnutnější měla vždy při sobě, byla nenáročná, a to vše se jí s námi v undergroundu hodilo. Její muž, dědeček Standa, si ve stáří žil svůj život na zahrádce a nás jezdil navštěvovat. Babička byla s námi téměř nepřetržitě až do své smrti v roce 1990, tedy dvaadvacet let.

Odjela s vámi i do emigrace?

První tři roky nás jezdila navštěvovat a v roce 1983 už u nás zůstala. Jednou za námi do Švýcar přijel můj dvanáctiletý synovec Dan. Přijel jen na pár dní a tak jsem mu chtěl ukázat Alpy. Vyjednal jsem si na odpoledne volno a vyrazili jsme do hor. Babičku Marii jsme vzali s sebou. Synovec hned za Curychem usnul. S babičkou jsme tuto trasu znali jak své boty, tak jsem do synovce šťouchal, ať se probudí a dívá se na tu krásu. Spal dál. Když jsem ho vzbudil, řekl mi: „Strejdo, neotravuj pořád,“ a tvrdě usnul. Přijeli jsme k Vierwaldstättersee, což je ohromné jezero mezi horama. Daník se vzbudil, a aby z té krásy něco měl, půjčil jsem si za těžký peníz motorový člun, a že se projedeme. Nikdy předtím jsem člun neřídil, ale říkal jsem si, že to zvládnu. Nasedli jsme s Danem, a babička prý, že s námi nejede, že počká na břehu. Přesvědčoval jsem ji, ať jede s námi, až nakonec proti své předtuše přivolila a sedla do člunu. Když jsme byli v půli jezera, vypnul náhle motor. Marně jsme se pokoušeli ho nahodit. Už bylo k večeru a hrozilo, že zůstaneme na jezeře přes noc, a byly vlny. Babička spustila: „Že já blbá s váma jela, měla jsem zůstat na břehu, já to věděla, tohle děláte vždycky. Co teď?“ A lehla si na dno člunu, že tam budeme přenocovat. Říkal jsem: „Jen klid, babi, už jsme toho spolu prožili hodně, tohle taky přežijem.“ Babička dělala, že spí a já viděl v dáli parník, ten den asi poslední, který jel. Mával jsem na něj, ale parník projel kolem nás a zezadu se ozval babiččin hlas: „Tady vám tak někdo zastaví, vy vokurko!“

Museli jsme ke břehu. Ve člunu bylo pádlo, a tak jsme dlouho pádlovali, až jsme znaveni dorazili ke kamenitému břehu bez civilizace. Už se stmívalo. Řekl jsem: „Něco musí být s vrtulí. Daníku, do spodků“ – byla zima – „a podívej se, jestli se vrtule hýbe.“ Daník za chvíli vyplaval, že na vrtuli je namotané lano. Odmotali jsme ho, hodili do člunu a já povídám: „Jak se tam to lano mohlo dostat?“ Babička na to: „Válelo se tady nějaké lano, tak jsem ho hodila do vody, co s ním?“ Nakopli jsme vrtuli a za chvíli jsme byli v přístavu.

Muselo to být s babičkou jako ve starých groteskách...

Jindy zase jsme jeli do Itálie. Na dálnici se mi otevřel kufr v mikrobusu a ztráceli jsme tašky a spacáky. Auta troubila, tak jsem zastavil, a v provozu vše s určitým rizikem posbíral. Našli jsme všechno, jen jedna igelitka byla pryč. V ní byly babiččiny detektivky. Jeli jsme dál a babička celé stovky kilometrů nadávala a nadávala: „Zrovna moje detektivky mi ztratí! Ty vaše blbosti, co s sebou vozíte, ty máte, jen ty moje detektivky jsou pryč.“ Nedala se ničím utěšit.

Náš kamarád Bob, který toho v životě už hodně vypil, konejšil babičku až na místo. A jelikož babička večer nemohla číst, tak jí Bob každý večer vyprávěl nějakou detektivku, která hraničila s hororem. Večer co večer stáli u sporáku, Bob si naléval italské víno, aby bystřil svou fantazii, a vyprávěl. Babička se přímo tetelila strachy a libovala si, jak jí Bob její ztrátu vynahradil. Bob vyprávěl a vyprávěl a babička chtěla ještě. Vyprávěl i při dvanáctihodinové cestě zpět a my ostatní v autě jsme z toho byli už na palici. Někde za Milánem došlo Bobovi víno. Asi za patnáct minut Bob ztichl a babička spustila: „To jste celí vy, vyhodit mi z auta moje detektivky...“ Rychle jsme budili Boba, ale vše bylo marné. Došlo víno, došla fantazie. Za babiččina lamentování jsme dorazili k nám do Curychu. Babička byla prostě skvělá a moc jsme toho spolu prožili a užili.

Veselost ve stáří je zvláštní téma, které mě přitahuje. Chci dělat veselý starobinec, protože stáří přeci nemusí být jen ta zakyslá, otrávená část života bez motivu, čekání na nic. Myslím si, že ta poslední část by mohla být neméně veselá než ty předchozí.

Už máte nějaké konkrétní nápady, jak bude život ve veselém starobinci vypadat?

Ano, promýšlíme to, ale třeba to ještě dopadne jinak, uvidíme. Chci, aby tam nehrály roli peníze. Chci, aby tam byli lidé pouze na letní měsíce, řekněme od května do října, jinak aby měl každý svou možnost a mohl, i nemusel s námi být. Myslím, že starý člověk patří do přírody, takže budeme hodně u ohně a v tee-pee, na zahradě, jíst budeme chudě, ale s láskou. Vymýšlíme různé hry na cvičení postřehu, děláme sjezdovku, abychom mohli závodit na vozejčkách, a taky výtah: když ho můžou mít lyžaři, proč ne vozejčkáři? Chci sehnat to gumové lano na bungee jumping, s tím se chceme vyblbnout: natahovat ho traktorem a vystřelovat se s padáčkem. Chceme střílet z luku do pytlů, vystřelovaných starým husitským prakem z ohnutého stromu. Věřím, že budeme muzicírovat a trochu tančit a pít dobré víno, promýšlet věci, meditovat. Chci koupit rybník, abychom krmili a pěstovali ryby. Včely už máme. Budeme pěstovat zeleninu, chodit na houby, na borůvky a brusinky, budeme sušit ovoce, sbírat bylinky, pěstovat kytky. Uděláme si výheň a budeme kovat železo, vyřezávat ze dřeva a plést košíky, pořídíme si pec na keramiku. Budou k nám jezdit návštěvy, my jim zazpíváme, zahrajeme divadlo, řekneme, co jsme nového pochytili z Písma. Budeme jezdit na výlety v proskleném pohřebním voze s andělíčkama na sklech, kde budeme mít místo rakve přidělány řady křesel.

Vymýšlíme nové míčové a míčkové hry, celodenní hry, například hru na vlastní pohřeb. Ráno si každý vybere kartu, a kdo bude mít žaludové eso, ten bude mít ten den pohřeb. Bude sedět sám u ohně a sugerovat si, že už je po všem, že má k dispozici už jen hodinu života. Dva nejmladší staroušci vykopou hrob, ženy půjdou na kytky a nařežou věnce, ostatní nacvičí zpěv písní na rozloučenou a já se odeberu psát pohřební kázání. No a pak se sejdeme, dotyčný si lehne do rakve, zaděláme víko, pak začneme plakat a zpívat, já pronesu kázání, ve kterém zdůrazním, co se dotyčnému nepovedlo, v čem byl hajzlík, v čem byl protivný, a pak řeknu, že tyto věci ovšem na věčnost nepřijdou, ty už jsou nepodstatné. Podstatné je pouze to, co se v jeho životě povedlo, co miloval, co dělal s láskou, jen to má budoucnost. No řekněte, komu se povede zažít svůj vlastní pohřeb? A pak spustíme rakev do hrobu a nahážeme trochu hlíny. Komu se to jindy povede, slyšet, jak ta padající hlína zní? No a po půlhodině rakev vyndáme, víko odstraníme, pomůžeme stařečkovi se žaludovým esem na nohy, a hurá k sudu! A budeme křičet Na zdraví!, a kapela bude hrát a my budeme mít radost, že je s námi, a on bude mít radost, že má ještě čas k dispozici, ještě pár dní, měsíců či let, čas vzácný a darovaný, který je škoda promarnit čuměním do zdi nebo čuměním na televizi.

Takže to budou celodenní hry a už pomalu přichází říjen, to se všichni rozjedeme, každý do svého domova či do svého starobince, který si bude každý celoročně platit, aby mu někoho nedali do postele, zatímco on bude s námi. V říjnu se rozjedeme a budeme se těšit na 1. máj. Už v únoru se budeme těšit – „Už aby tu byl ten máj, ten lásky čas,“ a kdo bude chtít, přijede, třeba jen na čtrnáct dní, někdo na měsíc, jiný na půl roku. Přijedem odpočinutí, vyspalí a vykrmení jako medvědi z těch normálních starobinců. Zase budeme spolu.

Když bude chtít někdo umřít, já pronesu modlitbu, přečtu žalm, on se se všemi rozloučí a pomalu vyjde do lesa, který začíná hned za kládou a je nekonečný; může se stále a stále pomalu jít hlubokým lesem. Starý člověk patří do přírody – tělo patří zemi, jeho Duch patří Bohu.

Jo a v tom našem veselém starobinci budeme též popíjet dobré víno. Budeme tam mít dva sudy s hadičkama. Do jednoho sudu budeme čůrat, abychom nemuseli nikam daleko běhat. Ta hadička bude mít bílou mašličku. A z druhého sudu budeme pít dobré, to nejlepší víno, které seženeme. Tato hadička bude mít mašličku červenou. A to by v tom byl čert, abychom si tímto způsobem neprocvičovali i bdělost, ostražitost, paměť, důvtip a jiné stárnutí bránící funkce mozku. Ano, výborné víno tam u nás nemůže chybět. Nejlepší víno se podává až nakonec – tomu pevně věřím – snad si nepopletu ty hadičky.

Sváťo, prý máš už vymyšlený epitaf na svůj náhrobek.

To si nevzpomínám. Mám od Elen Jilemnické takový keramický předmět – knedlík, vepřovou, zelí a pivo, tak jsem říkal, že si to dám předčasně jako veselý náhrobek: tady jednou bude ležet Sváťa Karásek, a na tom ten talíř a pivo – mám to připraveno v Chlumu...

Ale epitaf?

Já si vzpomenu...

Aha, tohle:

SVÁŤA KARÁSEK

(1942 – ....)

UŽ DOMACHROVAL

EPILOG

Já zde vyprávím a vypovídám za sebe, ale posledních třicet let jsme vše prožívali spolu se Stáňou. Ne že bychom se stále drželi za ručičku – náš vztah nebyl úplně harmonický, měl svou dynamiku, svou hloubku. Byli a jsme spjati neoddělitelným poutem a na těch poutech jsme zápasili o každý centimetr společné cesty. Zpočátku našeho manželství jsem byl pro ni symbolem jistoty. Byla ze svého dětství a svého mládí silně znejistěna. Už jsem říkal, že od dětství byla nemocná se srdcem, její maminka ji měla ve vysokém věku a právě pro tu srdeční vadu se o ni bála a stále ji opečovávala. Ve mně našla určitý balvan, na který se dá spolehnout, který není rozkolísaný a vnitřně nerozhodný, který má svou nosnost fyzicky, ale i duchovně. Má víra pro ni byla tím balvanem, na který se dá sice spolehnout, ale který časem i tíží, člověka tiskne k zemi a může i dusit tak, že člověk lapá po dechu.

Náš dům byl otevřený a Stáňa to plně brala, ale prvních patnáct let byla tato otevřenost nespravedlivá. Lidé přicházeli a bylo zřejmé, že tak činí kvůli mně, já byl středem zájmu. Stáňa s tím měla práci a nakonec se s ní třeba zapomněli rozloučit a odjeli. I později v době útlaku jsem byl já tím pronásledovaným, někdy až hrdinou, a přitom ona nesla tíhu toho času, když byla ve své nemoci doma sama se třemi malými dětmi a k tomu ještě pracovala jako psycholožka, dobře a zodpovědně. I naše spojení faráře a psycholožky bylo podnětné, já jsem si její práce čím dál tím víc vážil, když jsem viděl, že hodně lidem skutečně pomohla a jejich život změnila k dobrému. Stáňa nebyla typická evangelička. Nechala se pokřtít v dospělém věku spolu s Adélkou, cítila se jako křesťanka, ale nechala se inspirovat i jinými náboženstvími. Zajímalo ji to, co přesahuje hradby jednotlivých part a společenství. Těšila se, že nové tisíciletí bude duchovním věkem, v němž se spojí pozitivní síly jednotlivých vyznání ke společné, sjednocující světové duchovní aktivitě.

V druhých patnácti letech našeho manželství odmítla hrát roli druhých houslí. Často se vymezovala – tohle ano a tohle už ne, večer u stolu přinášela k diskusi svá témata, která ji zajímala; ani ne tak přede mnou, já jsem ji jako rovnocennou a svébytnou bral téměř od počátku našeho vztahu, jako spíše před návštěvami a příchozími. Přesto, že jsme šli někdy jinými cestami a měli jiné přesvědčení, byli jsme svým způsobem nerozborní a těšili jsme se, že za pár let půjdeme spolu do penze, a že si budeme spolu užívat, že si vše vynahradíme. To, že k tomu nedošlo, je též nespravedlivé, ale možná, že mi to pouze tak připadá a že ještě uvidím.

Láska – to zní trochu romanticky v dlouhém třicetiletém vztahu, na společné namáhavé cestě. Ale ano, byla a je to láska, která stále více přerůstala do vzájemné úcty. Ano, i když to tak zvenku často nevypadalo, musím a chci říci, že jsme se měli rádi, a že jsme si jeden druhého vážili. Nyní, když odešla z našeho časoprostoru, se s ní cítím být stále spojen. V jedné polovině mé bytosti je její prostor. Není to prostor prázdný, ale plný, naplněný velkými i malými věcmi, problémy i dary našeho soužití.

Často jsme se i hádali. Bylo mi to vždy trapné. Krátce po její smrti jsem navštívil naše dobré známé, a oni se mnou vzpomínali na Stáňu a najednou se spolu začali prudce hádat a vyčítat si a dohadovat se – a to jsem dobře znal. A mně to náhle připadalo tak hezké, to handrkování, a všiml jsem si, jak se mají v tom vyčítání rádi, a bylo mi to líto, že už se nemůžu se Stáňou hádat, ani veselit, a ptal jsem se své víry, jestli se manželé hádají i v nebi...

Prostě já jsem za těch třicet společných let vděčný a basta.

Zobraziť diskusiu (0)