Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Thoreau byl břídil!

V roce 1986 odjel dvacetiletý Christopher Knight do mainských lesů a skoro na třicet let tam zmizel z dosahu civilizace. Do kontaktu s jiným člověkem se dostal, až když ho zatýkali za krádež jídla. Jak přežíval brutální zimy? Co jedl a pil? Proč vlastně od lidí odešel? Co hledal, co se naučil, jak žil? A jak vlastně žije dál po zadržení? Michael Finkel vytvořil na základě rozhovorů s Knightem živý portrét extrémního samotáře.

Tolik propagační věty na obálce českého, dnes rozebraného, vydání knihy, která pod názvem Posledný pústovník právě vychází slovensky. A já, domestikovaný a civilizovaný se na ni ve své zoologické zahradě s nadšením vrhám a hltám ten příběh, nad kterým zůstává tak trochu rozum stát. Necítím ani tak dobrodružství, jako něco mezi respektem a strachem.

Co je to za fyzičku a psychičku, která vydrží takovou dobu o samotě? Knight byl po zadržení údajně fyzicky a psychicky zcela v tabulkových normách, kterými definujeme naše zdraví. Co se vlastně v takové samotě stává člověku partnerem? Opravdu si vystačí ve své mysli sám se sebou?

Rozumíte, že těžko chápu. Naše duše a nevědomí se stále nějak dovolává pozornosti, naše tělesná fyzika a chemie jakbysmet. Lidé jsou schopní se upracovat nebo ubavit k smrti, jen aby je neslyšeli – a tady si chlapík zevluje a lelkuje celé dny, a nejen, že to dokáže, ale ještě si v tom libuje a považuje to za nejsmysluplnější náplň svého času (který ale prý přestal, až na přírodní rytmy, jakkoliv podrobněji vnímat).

Navíc ‒ tenhle samotář nevyznával žádné náboženství ani nějaký přísný vnitřní systém. Jako motivaci uváděl čistě jen to, že nechtěl žít život s lidmi. Žádné enviromentální ideje, žádné svaté vytržení, žádné uctívání svatého divocha. Jen extrémní touha mít od lidí pokoj. Část knihy je tak věnována hypotéze, že Knight odcházel do lesa s poruchou autistického spektra. Že byl, podle dnes už nepoužívané diagnózy, asperger.

Kontroverzní na jeho osamocené existenci jsou jeho krádeže věcí v rekreačních chatách v dosahu jeho lesní skrýše. Proto ho honila léta policie. Z Knighta se pro jeho nepolapitelnost stala legenda amerického státu Maine. Jako mladík pracoval ve firmě alarm zabezpečování domů a tak kličkoval zdatně mezi chatařskými nástrahami. Podle vlastní etiky si bral jen pro sebe nezbytné potraviny a věci jako plynové bomby nebo baterky. Občas „otočil“ rádio nebo nějaké knihy a časopisy. V lesních odpadních jámách se ale našly i obaly od tyček Snickers a Mars nebo nejrůznější zbytky po fast foodech. Tedy ani tady žádná ideologie – prostě vzít jídlo, co je k mání.

Po zadržení při vykrádání jednou táborového skladu s potravinami se Knight nijak nebránil, později při výsleších všechno přiznal. Litoval, že z něho měli lidé strach, a považoval to za neodpustitelné. Co ho děsilo, byl zájem médií o mainského „poustevníka“. Jasně dával na vědomí, že žádné historky ze svého pobytu v přírodě nikomu sdělovat nebude. U novináře a spisovatele Finkela přes počáteční odmítání udělal výjimku. I jeho ale nakonec požádal, aby už ho neotravoval a nekontaktoval, když se velice obtížně pokoušel zase zařadit zpátky do společnosti, které se tak dlouho dokázal vyhýbat.

Zobraziť diskusiu (0)

Posledný pustovník

Posledný pustovník

Michael Finkel

Napínavý skutočný príbeh pustovníka, ktorý prežil v lese celkom sám dlhých dvadsaťsedem rokov. „Sám nevedel, kam ide."

Kúpiť za 11,61 €

Podobný obsah

Čo okom nevidíš alebo Magický príbeh o snoch, ktoré sa plnia

Recenzie

Čo okom nevidíš alebo Magický príbeh o snoch, ktoré sa plnia

V poslednom období sú na vzostupe knihy žánrovo radené pod magický realizmus. Hoci sa dávnejšie spopularizoval najmä v oblasti Latinskej Ameriky, v súčasnosti sa vyvíja aj na európskom kontinente. Mariana Leky je nemecká spisovateľka a dielo Čo okom nevidíš bolo preložené do niekoľkých jazykov. O slovenský preklad sa postaral Andrej Zahorák.

Svojráz Petrovovie chrípky

Recenzie

Svojráz Petrovovie chrípky

Svojrázny samorast usídlený v Jekaterinburgu (Sverdlovsku) na Urale, ku ktorému je v súčasnej(šej) ruskej tvorbe vcelku náročné nájsť rovnocenné autorské garde. To je básnik a prozaik Alexej Salnikov, ktorý dlho pôsobil ako dobre utajený tip známy akurát v zasvätených kruhoch literárnych nadšencov. Výrazný prelom, ktorý z autora urobil skutočnú mediálnu hviezdu, nastal po uverejnení románu s názvom U Petrovových řádí chřipka, čím sa minimálne doma Salnikov dostal na roveň skutočne veľkých mien. Ide o materiál natoľko zaujímavý, že sa najprv dočkal dramatizácie, až po ňom napokon siahol a do filmovej podoby ho pretavil slávny disidentský režisér Kirill Serebrennikov.

Děti Volhy

Recenzie

Děti Volhy

V poradí druhá kniha populárnej Guzel Jachinovej opäť reflektuje mimoriadne citlivú politickú problematiku. Historický román s názvom Děti Volhy približuje osud nemeckej komunity usídlenej v Povolží, ktorej dejiny prvej polovice minulého storočia určili veľmi trpký koniec. Typograficky pohľadne spracovaný text vyšiel v českom vydavateľstve Prostor v rámci edície Současná světová próza, pričom sa o skutočne precízny preklad postaral Jakub Šedivý.