Thoreau byl břídil!
V roce 1986 odjel dvacetiletý Christopher Knight do mainských lesů a skoro na třicet let tam zmizel z dosahu civilizace. Do kontaktu s jiným člověkem se dostal, až když ho zatýkali za krádež jídla. Jak přežíval brutální zimy? Co jedl a pil? Proč vlastně od lidí odešel? Co hledal, co se naučil, jak žil? A jak vlastně žije dál po zadržení? Michael Finkel vytvořil na základě rozhovorů s Knightem živý portrét extrémního samotáře.
Tolik propagační věty na obálce českého, dnes rozebraného, vydání knihy, která pod názvem Posledný pústovník právě vychází slovensky. A já, domestikovaný a civilizovaný se na ni ve své zoologické zahradě s nadšením vrhám a hltám ten příběh, nad kterým zůstává tak trochu rozum stát. Necítím ani tak dobrodružství, jako něco mezi respektem a strachem.
Co je to za fyzičku a psychičku, která vydrží takovou dobu o samotě? Knight byl po zadržení údajně fyzicky a psychicky zcela v tabulkových normách, kterými definujeme naše zdraví. Co se vlastně v takové samotě stává člověku partnerem? Opravdu si vystačí ve své mysli sám se sebou?
Rozumíte, že těžko chápu. Naše duše a nevědomí se stále nějak dovolává pozornosti, naše tělesná fyzika a chemie jakbysmet. Lidé jsou schopní se upracovat nebo ubavit k smrti, jen aby je neslyšeli – a tady si chlapík zevluje a lelkuje celé dny, a nejen, že to dokáže, ale ještě si v tom libuje a považuje to za nejsmysluplnější náplň svého času (který ale prý přestal, až na přírodní rytmy, jakkoliv podrobněji vnímat).
Navíc ‒ tenhle
samotář nevyznával žádné náboženství ani nějaký přísný
vnitřní systém. Jako motivaci uváděl čistě jen to, že nechtěl
žít život s lidmi. Žádné enviromentální ideje, žádné svaté
vytržení, žádné uctívání svatého divocha. Jen extrémní
touha mít od lidí pokoj. Část knihy je tak věnována hypotéze,
že Knight odcházel do lesa s poruchou autistického spektra. Že
byl, podle dnes už nepoužívané diagnózy, asperger.
Kontroverzní na
jeho osamocené existenci jsou jeho krádeže věcí v rekreačních
chatách v dosahu jeho lesní skrýše. Proto ho honila léta
policie. Z Knighta se pro jeho nepolapitelnost stala legenda
amerického státu Maine. Jako mladík pracoval ve firmě alarm
zabezpečování domů a tak kličkoval zdatně mezi chatařskými
nástrahami. Podle vlastní etiky si bral jen pro sebe nezbytné
potraviny a věci jako plynové bomby nebo baterky. Občas „otočil“
rádio nebo nějaké knihy a časopisy. V lesních odpadních jámách
se ale našly i obaly od tyček Snickers a Mars nebo nejrůznější
zbytky po fast foodech. Tedy ani tady žádná ideologie – prostě
vzít jídlo, co je k mání.
Po zadržení při
vykrádání jednou táborového skladu s potravinami se Knight nijak
nebránil, později při výsleších všechno přiznal. Litoval, že
z něho měli lidé strach, a považoval to za neodpustitelné. Co ho
děsilo, byl zájem médií o mainského „poustevníka“. Jasně
dával na vědomí, že žádné historky ze svého pobytu v přírodě
nikomu sdělovat nebude. U novináře a spisovatele Finkela přes počáteční odmítání udělal výjimku. I jeho ale nakonec požádal, aby už ho
neotravoval a nekontaktoval, když se velice obtížně pokoušel
zase zařadit zpátky do společnosti, které se tak dlouho dokázal
vyhýbat.