Hlavní hrdina je něco mezi Marvem z Millerova Sin City a Rustem z True Detective. Životní cynik, co nemá o světě a lidech zrovna nejlepší mínění, ale sem tam usoudí, že už bylo svinstev dost a chce udělat něco správného. Co naplat, že to většinou spustí ještě větší zabijačky. Izajáš si prostě nemůže pomoct. Má laťku citlivosti sice hodně nízko, ale nějaká tam přece jen je. Občas prostě nechce už ani starej pragmatik sledovat jen svůj vlastní prospěch. Jenže znáte to, jak začne mít občasný nájemný zabiják charitativní sklony, jsou nablízku problémy a nedorozumění.

Svižná akce se musí umět napsat stejně jako tvrďácké charaktery. A není taky každý spisovatel zrovna Mazaný Filip, aby ve správnou chvíli vypustil noir hlášku, která bude znít trefně a nebude sálat trapností. Vtipkování většině krimi a thrillerovým autorů moc nejde. Snaží se sice, protože někde slyšeli, že by to bylo pro jejich příběhy dobré, ale talent na tyhle věci se vyskytuje opravdu šafránově. Laird Barron je naštěstí polyšafrán. A protože nebyl čten originál, ale překlad, je asi namístě poplácat po rameni i překladatele (Jakub Němeček, jinak také vydavatel knihy), protože nemohlo to být nic samozřejmého dostat tuhle gangsterku do tak stylové lumpen-češtiny.

Kniha se hemží mafiány, vysloužilými vojáky, podmáznutými policajty, holkami od rány, pochopitelně bouchačkami, pěstními souboji, stylovými auťáky, figurkami podsvětí od zákeřných barmanů až po holky od tyče, které „bývají sjeté jako skokanský můstek“. Izajáš Coleridge hledá zmizelou černošskou dívku a jde z průseru do průseru. Taky trochu kličkuje mezi mafiánskejma rodinama – před jednou zdrhá, další ho chrání a další se mu snaží jako známému bouchači nabídnout nějaké účinkování ve svých byznysech. Hlavní hrdina má dobrou fyzickou výbavu a vychován je otcem, který ze všeho nejradši střílí na všechno, co se hne a kolem baráku má nastražené miny pro nezvané návštěvníky. Jeho výchovné lekce? V boji na život a na smrt, synu, jdi vždycky po kořeni nosu, po očích, po žlábku nad rty nebo po krku. Kousej, dloubej, kopej.Když to jde, nikdy nepoužívej ruce.Nikdy nebojuj fér.Synu, tohle je resuscitace v obráceném pořadí: zastav dýchání, spusť krvácení, přivoď šok.

Krev je můj chleba je ta nejlepší brakovka - rambovka, kterou momentálně najdete v československých knihkupectvích. Připomene vám všechno to nej, co jste v tomto subžánru kdy četli nebo viděli. Jistě – není to literární jazz. Ale to přece z podstaty věci být nemá. Kdo by chtěl na punkovým koncertu slyšet dechovou sekci? Laird Barron napsal knihu, která asi lidstvo mravně moc nepozvedne, ale obávám se, že ani nepokazí. Napsal ji s chutí a od podlahy. A se znalostí věci. A vlastně poeticky. Tak kniha se dá vážně obdivovat. A nebo taky zavřít. Protože bacha - tohle může být taky hodně subjektivní hlášení.

Laird Barron ( 1970) se narodil na Aljašce a pracoval jako stavební dělník a rybář; několikrát se zúčastnil také proslulého závodu psích spřežení Iditarod.

V devadesátých letech Aljašku opustil a postupně vešel ve známost jako básník a uznávaný spisovatel. Londonovský autor, který má reálnou zkušenost se zbraněmi, alkoholem a drsným, osamělým životem v divoké přírodě. („Dnes žiju na tichém, stinném předměstí plném zeleně a kolem domu mám bílý plaňkový plot. Moje sněžnice, zbraně a nože odpočívají ve skříni. Vyhovuje mi to.“)

Výběr jeho témat silně ovlivnilo dětství strávené v arktické pustině, kde šlo často o holé přežití, ale také četba dobrodružné a fantastické literatury.

Za své první dvě povídkové sbírky získal Cenu Shirley Jacksonové a zatřetí, s názvem "Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká", Cenu Brama Stokera. Je rovněž autorem dvou novel a tří románů. Jeho knihy vydává v češtině nakladatelství Gnóm!

Zobraziť diskusiu (0)