V čem jsou Suché konce podobné předchozí sbírce povídek Ilustrátorka a v čem se, podle tebe, autorky, naopak liší?

Suchý konce přirozeně navazují na Ilustrátorku a mají s ní společný duševní svět autorky, čili radikální posun bych nečekala. Vědomě jsem snad jedině oproti Ilustrátorce dala větší prostor mužským postavám a snažila se pro ně najít víc pochopení. Sbírka je ale vlastně „jen“ vedlejší produkt čekání na román, který pořád zůstává ve formě papírků s poznámkami v krabici. Povídky se píšou rychleji než román, a tak když se jich pár urodilo, vznikla sbírka.

U Ilustrátorky jsi říkala, že píšeš takové mikroromány, protože nemáš dost času a klidu na něco většího? Není ale nakonec povídka jako mikroromán sama o sobě zcela regulérní a příjemný tvar jak pro čtenáře, tak pro autora?

A to je asi i důvod, proč jsou ty povídky tak „hutné“, jako bych toho do nich chtěla nahustit na malém prostoru co nejvíc a vykompenzovat si tak nedostatek času na román. Ale jak říkáš, povídka je skvělý, plnohodnotný literární útvar a není důvod, aby měla vůči románu komplex méněcennosti. Naopak, a to je známá pravda, vyjádřit složité vrstvy významů na pár stranách je kolikrát větší oříšek, než když se může autor rozmáchnout.

Vztahy, vztahy a zase vztahy. Nejčastěji ty problematické. Rozpadlé nebo míjející se. Ty mezi mužem a ženou, ale také ty generační. Proč se podle tebe ze vztahů stává tak často spíš bojiště než přístav?

Myslím, že bojiště se ze vztahů stává proto, že máme roupy. Chceme maximum, myslíme si, že máme nárok na štěstí, ale nemáme. Šťastný vztah je bonus, ve který můžeme doufat. Dnešní svět po nás chce, abychom byli šťastní, a my jsme mu skočili na špek. Být šťastný na povel opravdu nejde. Z vlastní širší rodiny zároveň vím, že vztahy můžou fungovat ke spokojenosti zúčastněných, ale že to nepřijde samo od sebe.

Na mě ta kniha působí velmi žensky. Tím, jak se dívá na svět, tím, jak komentuje dění kolem sebe, tou citlivostí na detaily a taky jistou alergií na mnohé mužské partnerské postoje. Není z ní ale cítit feminismus, spíš často ženský smutek nad ztrátou určitých představ o lásce.

Ano, píše to žena. Zajímá mě člověk v jeho mikrosvětě (duše, vztahy k druhým), to je odnepaměti ženská perspektiva. Ideologický feminismus mě nezajímá. Jestli jsem feministka, pak v původním významu toho slova – jde o vzájemnou rovnost a úctu, nikoli stejnost. Dojímá mě lidský úděl ve všech jeho podobách, nechci nic „genderově“ polarizovat.

Už napodruhé se ukazuje tvoje psaní jako velmi čtivé, nezáludné formou, bez vedlejších literárních efektů. Takhle je ti to blízké, nebo držíš maximální srozumitelnost kvůli tématu nebo co nejširšímu počtu čtenářů?

Bez vedlejších literárních efektů. To jsi řekl přesně – o tohle mi jde. Není to tak, že bych vědomě usilovala o srozumitelnost, spíš si myslím, že není důvod pěstovat nesrozumitelnost, aby text vypadal „literárněji“. Text podle mě nutně nezíská vyšší literární kvalitu prostřednictvím formálního experimentu. Tohle myslím už moderna udělala za nás, někdejší experimenty typu proud vědomí jsou úspěšně zakomponované do vyprávěcí tradice. Že je to trochu nedobrodružná forma psaní, to bych neřekla – dobrodružné mi přijde zkoumat člověka, a když svoje pozorování předávám papíru, už to nechci zatěžovat formálními experimenty. Asi jsem nevyhnutelně ovlivněná anglosaskou literární tradicí, která mi zřejmě přešla do krve překládáním. Většina velkých angloamerických autorů jako by formální experimenty „neměla zapotřebí“, spokojí se prostě s vyprávěním.

Nevím, jestli to přijmeš, ale tvoje povídky jsou svým způsobem morality, v některých z nich je i katarze. Vypadá to, že přece jen tvým hrdinům dáváš ráda nějakou víru a naději.

Jsou to morality. Souhlas. Jsem moralista, ale každého nechávám žít, jen ať se poučí ze svých omylů sám. Jenom popisuju, neradím, nesoudím (doufám). A víru a naději přeju každému, to opravdu ze srdce. Opatrnou katarzi většinou do svých příběhů nějak vpašuju.

Psaní o vztazích mívá silné autobiografické prvky, které autor více či méně rozprskne po knize a pokusí se nějak přilišnou autobiografičnost zastínit. Myslíš při psaní na to, abys chránila sebe, případně druhé, kteří by se mohli ve tvých knihách poznat?

V Suchých koncích je ryze autobiografický jen jeden text, ta retro povídka z roku 1983, ta je o mně, to klidně přiznám. Taky Obložená maminka volně vychází z mé zkušenosti. A statek v povídce Nad hrobem plus doprovodná „rodová zátěž“, tam je něco víc osobního, takový strašák i touha. Jinak jsou povídky autobiografické jen v té míře, v jaké je každý autor přítomen ve svých postavách, i v těch, které se mu zdánlivě vůbec nepodobají. A ano, sebe i druhé vědomě chráním, nechci si ve vlastních prózách nic veřejně rozpitvávat ani prát špinavé prádlo, čili co by se mohlo podobat realitě, to důkladně přestylizuju a udělám z toho fikci.

pozn. Lenka Sobotová kromě vlastního psaní překládá z angličtiny, práě jí vyšel překlad poslední knihy nobelisty Kazua Ishigura Pohřbený obr

Zobraziť diskusiu (0)