Křesťanství jako evoluce hmoty i ducha
Spojení křesťanství s evolučním pohledem na svět bylo v době Pierra Teilharda de Chardin (1881–1955) těžko přijatelné. Francouzský přírodovědec, filosof, jezuitský kněz ve svém díle vytvořil křesťanskou teorii evoluce, která vidí vesmír jako strhující dobrodružství samouspořádání na cestě ke sjednocení s Bohem. Smyslem stvoření je totiž „tvoření“. Od molekul přes organismy až k nejzazší odpovědnosti za podobu světa v případě člověka.
Víc o mystice hmoty a osobnosti jejího propagátora s Františkou Jirousovou, vedoucí překladatelského týmu, sdruženého do České společnosti Pierra Teilharda de Chardin :
Mystik hmoty má ale poměrně skromný rozsah. Co v ní tedy najdeme?
Už od svých studií, kdy jsem se Chardinem začala zabývat, se snažím k jeho dílu přistupovat systematicky, aby je bylo možné představit strukturovaně. Proto jsem knihu rozdělila podle hlavních témat a pokusila se je logicky seřadit do šesti kapitol. Ke každému tématu jsem vybrala citáty a ty doplnila komentáři.
Která z těch šesti témat jsou pro tebe osobně nejdůležitější?
Nejvíc mě vždycky zajímalo téma svobody, proto tvoří hned první kapitolu. Bylo to i téma mé dizertační práce, Evoluce jako cesta k Bohu, ve které si kladu otázku, jak se slučuje představa, že evoluci řídí Bůh, s tím, že má zároveň narůstá schopnost jednat a tvořit svobodně – podobně jako schopnost prožívat lásku nebo uvědomovat si svět. U člověka je tato schopnost jednat svobodně maximální, ale proto také jen člověk může svět případně i zničit.
Tohle Chardinovo téma se dosud opomíjelo. Pokud se podle něj všechny bytosti nějak účastní evoluce a mají určitou svobodu a spontaneitu, pokud u člověka tato svoboda dosahuje plnosti a je na něm, kam evoluci dovedeme a zda ji sjednotíme v Bohu, jak může být evoluce nějak řízená Bohem a dospět k Němu? Chardin to ve svém díle přirovnává ke hře. Podle něj je evoluce něco jako „božská hra“ nebo „tato velká hra“, jak píše jinde. To je myslím nejlepší vysvětlení souvislosti mezi pravidly, svobodou a řízením. Každé řízení má nějaká pravidla a pravidla musí mít i hra, aby se dala hrát. A čím je ta hra lepší, tím kreativnější může být její provedení. Pak si na základě pravidel zahrajeme svobodně. I improvizace a spontaneita potřebují pravidla.
Co vlastně katolické církvi mohlo na těchto tématech vadit?
Na tomto snad nic. Problémem byla Chardinova reinterpretace dědičného hříchu a jeho pojetí další otázky, vztahu hmoty a ducha. Tehdy ve filozofii převládal dualismus a představa, že hmota a duch jsou naprosto odlišné – hmota je něco nízkého, před čím bychom se měli mít na pozoru, a duch něco vyššího. Chardin ale hmotu chápe spíš jako energii, která rodí ducha a vědomí. Všechny velké ctnosti člověka mají podle něj svůj předobraz už na začátku evoluce i u kamenů či rostlin. Chardin tak vyšel ze staré myšlenky stupňů bytí, kterou zapracoval do evoluce. Říká také, že hlavní energií evoluce je láska, ze které vychází i vzájemná přitažlivost, a to i v přírodě.
Kdybys jeho díla chtěla přiblížit někomu, kdo je agnostik nebo patří k protestantské větvi církve, co bys vybrala? V Česku – údajně nejateističtější zemi v Evropě – bude mít spousta lidí vůči katolickému autorovi, navíc jezuitovi, spíš předsudky. Čím by mohl Chardin zaujmout člověka, který o jeho díle neví vůbec nic?
Bude toho víc, ale hlavní je asi jedno: čtením jeho díla se člověku opravdu rozšíří vnímání světa na celý vesmír. V dnešní době jsme ztratili velký sjednocující příběh: odkud jdeme, co máme dělat a jak by to mohlo skončit. Takový příběh nabízí Chardin. Řadě lidí, včetně mně, se stane, že svůj život najednou začnou vnímat jako součást evoluce už od velkého třesku a jako součást evoluce začnou chápat všechny a všechno kolem. Čtení Chardina je tedy vlastně spíš zážitková četba: rozšíří ti vědomí. Je to pocitový a vizuální zážitek, který nejde moc popsat ani vyslovit. I proto má knížka Mystik hmoty vlastně praktický cíl: začít něco dělat.
.........
z rozhovoru, který pro blog Biblionu vedla Sylva Ficová
