Jak píše, u její postele stály prý tři sudičky. „Tak ses přece jen prodrala na svět“, řekla ta první, ta zlá, a dodala: Ukážu jí, zač je toho loket.“

„Dám jí touhu po kráse, po lásce a po tom něco dokázat. Nakonec ale nedokáže nic“, řekla druhá, ta zákeřná.

„Dám jí víru a naději,“ řekla ta třetí, ta hodná.

K sepsání životního příběhu ji vyzývali už několik let přátelé a známí, mezi nimi třeba Nina Divíšková, Miloš Forman nebo Jan Kačer.

A tak nakonec začala, a pěkně zeširoka, narozením svojí matky Galiny Barakovské v ruském Jekatěrinburgu. Matka byla dcerou šlechticů, její dědečkové pracovali pro cara. Tak daleko začíná příběh pádů a vzestupů, život ženy, který by vydal na několik životů a to vrchovatě. Vyprávění o něm musí začít matkou, která se jako dvanáctiletá schovala pod stůl před vraždícími bolševiky. Do Československa se dostala až po různých peripetiích, ve kterých hrála roli třeba Indie nebo Anglie. A otec? Narozen do pražské německé židovské rodiny. Ten si třeba zase při studiu na gymnáziu přivydělával kondicemi a doučoval i jistého Karla Hermanna Franka, který ho okamžitě po obsazení Československa nacisty dal zatknout. No a dějiny melou a melou si svojí a hrdinka naší knihy teprve nenápadně vstupuje na scénu. Zpočátku do šťastného, dobře zajištěného dětství, kdy se učila jazyky, snila o kariéře herečky a díky otci měla možnost znát se třeba s Janem Masarykem. Jenže pak už Hitler, vyhnání z bytu, otcova emigrace, plynové komory pro rodinu z otcovy strany. Maminka s Táňou mohly zůstat v bytě, ale jako služebné SS nájemníkům. Jako poloviční Židovka byla vyloučena ze studií, hrozil jí transport. Maminka ji prohlásila za nemanželskou a rozjelo se zkoumání rasové čistoty, které skončilo až na specializovaném rasovém pracovišti v Salzburku u dr. Pochové. Ta udělala to, čeho se báli čeští lékaři – napsala ji papíry, že je čistokrevná árijka. A to příběh vlastně teprve začíná, naší hrdince je 14 let a nastoupí už brzo na obchodní školu. A svět okolo blázní jako splašená lochneska. Velké dějiny světa a v nich ty naše soukromé. Bez prozrazování dalších okolností životy Táni Lukešové skočíme pro uzavření na poslední stránky knihy. Tam se musí vypořádat se smrtí svého syna, kterému byl v roce 2013 diagnostikován nádor na mozku. Když v dubna 2015 paní Taťána umřela, nebyla ještě kniha zredigována, což za ní musel udělat redaktor Jan Paulas. Vydání knihy se tedy autorka nedožila. Stačila ale překotně odvyprávět příběh magické síly. Je strašidelný, napínavý, smutný i veselý. Pravda, míň slunce než mrazivé tmy, ale dá se z něj v pozadí vycítit neuvěřitelná a povzbuzující životaschopnost. A naděje od sudičky, bez té by to v případě Taťány Lukešové opravdu nešlo.

Zobraziť diskusiu (0)