„Poprvé v dějinách umírá víc lidí na přejídání než z hladu, stářím a nikoliv na infekci, a sebevražda ohrožuje větší počet osob, než dokáží zabít vojáci, teroristé a zločinci dohromady. Větší riziko dnes představuje divoký večírek než útok al- Káidy, ebola, či sucho. Přestože prezidenti, ředitelé a generálové řeší denně nějakou ekonomickou nebo vojenskou krizi, lidstvo z vesmírné perspektivy dějin pozvedá zrak a hledí k novému horizontu. Zvládáme hladomory, epidemie i války, nevíme jen, jaké vážné problémy je nahradí a co uděláme sami se sebou na prahu 21. století. Co bude vyžadovat naši pozornost a vynalézavost v relativně zdravém, materiálně zajištěném a stabilním světě? Tato otázka nabývá stále větší důležitosti, neboť biotechnika a informatika poskytly lidstvu nevídanou moc. Jak s ní ale naložíme?“ Tak začíná svoji další populárně-naučnou knihu o lidském druhu a jeho směřování izraelský historik Yuval Noah Harari. Trochu pateticky, trochu zjednodušeně. Ale takové už jeho psaní jak v knihách o Homo sapiens, tak v té, do češtiny zatím poslední přeložené o Homo deus, je. Vzal si totiž do hlavy, že se pokusí nějak srozumitelně, ale stále ještě obstojně vědecky, odpovídat ve svých knihách na ty nejzákladnější otázky, které si lidé od věků pokládají: Kdo jsme? Kam jdeme? Jak ovlivňuje naše minulost to, co žijeme právě teď a to, co budeme žít za pár let? A co to vlastně znamená to, že člověku už přestává stačit být tvorem rozumným, ale chce se stát tvorem božským? Harariho psaní je někdy hodně povrchní, ale otázky, které jsou položené, jsou opravdu ty, které nás pravděpodobně ve 21. století čekají. Tak třeba nesmrtelnost. Lidi už o ní nehovoří jen jako o metafoře, ale začali na nic de facto pracovat. Protože se mění díky technickým možnostem přístup. Čím dál míň je metafyzický a stává se čím dál víc technickým. A např. Google už má svoji divizi na výzkum prodloužení života a její šéf Bill Maris tvrdí, že už dnes jsou technické možnosti na to, aby člověk nezemřel v devadesáti, ale žil třeba do 500 let.Na otázku „proč?“ odpovídá jednoduše: protože život je lepší než smrt. Taky vám přeběhl mráz po zádech? 500 let tady? Bude stačit občas zajít na technickou a možná že nakonec opravdu budeme žít věčně? Autor vůbec nepopírá, že to bude jen pro hodně bohaté a tady jako u každé takové věci jde o to, aby si takové výhody dokázali boháči před námi chudými bezpečně pohlídat. A tak si už ani v té smrti nebudeme možná časem rovni. Ale co další problémy? Co takové štěstí? Co kondice naší planety? Jak jde dohromady evoluce a lidská duše, ta jiskra, která nás vyděluje ze zvířecí říše? A co vědomí, sídlí v mozku? A kde? A co umělá inteligence? Je náš život rozebratelný na algoritmy nebo máme něco navíc, čeho sebedokonalejší výpočetní mechanismus nebude schopný dosáhnout? V závěru kniha autor dodává: „Umělá inteligence a biotechnika svět zcela jistě promění, ale výsledek není předem dán. Všechny scénáře popsané v této knize jsou pouhé možnosti, žádná proroctví. Pokud se vám některé nezamlouvají, můžete o nich přemýšlet, změnit své chování a bránit jim v naplnění.“

Zobraziť diskusiu (0)