Pravé jméno Toy_Box známe, ale respektujeme autorčin záměr alespoň částečně se skrýt za uměleckým nickem a vlastně taky za maskou, která už k ní neodmyslitelně patří. Širší publikum se o Toy_Box dozvědělo pravděpodobně v roce 2015, kdy byla vysoce ceněná její komiksová kniha Moje kniha Vinnetou. Tou dobou už ale měla autorka za sebou pestrou minulost, do které patří studia na Literární akademii Josefa Škvoreckého, na scénografii na DAMU nebo kreslicí kurzy na Akademii výtvarných umění, stejně jako squatting, graffiti, nebo občanský aktivismus.

Toy_Box se podařil všechno vyjmenované spojit do originálního výtvarného světa, kde má svoje místo punk, komunita, veganství, děti, psi, srdce na dlani. Tak vznikaly i její aktivity např. v Českém Krumlově, kde uprostřed stále něco fotících turistů nachystala graffiti fotících se turistů a následně dokumentovala, jak se u tohoto graffiti fotí turisté. Nebo pro Lékaře bez hranic nakreslila vzácné choroby z celého světa jako svého druhu sbírku démonů. Jednou z posledních větší akcí je výstava v pražském uměleckém prostoru Jatka 78. Ta připomněla historii tohoto místa. Veganka, která nemá ráda ani kožené bundy, pomalovala interiér výjevy z porážení a rozřezávání zvířat.

Jak ses naučila kreslit komiks?

Sama po vlastní ose. Když jsem začínala, nebyly tady žádný komiksový workshopy. Zkoušela jsem to už na scénografii. Synergií mého studia literatury, kreslení a divadla se mi komiks nabídnul jako vhodný k vyjádření. Taky mě tenhle žánr vždycky bavil i teoreticky a hodně jsem si o tom četla i z téhle strany.

Asi ta otázka neplatí jen pro komiks, ale pro umění obecně ­ jak moc se to dá naučit?

Rozhodně se hodně z toho naučit dá. Ve společnosti převládá v pohledu na umělce pořád určitý romantismus, že génius na vás tak nějak skočí a buďto ho máte, nebo ne. A tenhle pohled mnohé autory zpětně nutí se tomuhle mýtu přizpůsobovat. Navíc je v tom mýtu zakomponováno i to, že ti geniální jsou většinou muži.A ještě – často se o těchto tvůrců očekává, že umřou mladí, což já bych třeba zrovna zcela upřímně nerada. Ta moje umělecká generace by radši vymyslela nějaký způsob tvorby normálně slučitelný s běžným životem.

Byl pro tebe nějak důležitý úspěch, který v roce 2015 ze všech možných stran sklidila Moje kniha Vinnetou?

Byla to pro mě svým způsobem velká odměna.Takže ocenění potěší – ale pak je tu i ocenění v podobě setkání se čtenáři, kterým ta kniha něco řekla. Pomohla některým, kteří také někoho ztratili. Začali znovu žít svůj příběh.Někteří mi dokonce psali, že je začala víc zajímat ta kultura, ze které jsem vzešla, což mě velmi potěšilo. Ale je pravda, že platí, že ocenění pracovně mohou pomoct – a mně teda pomohly hodně.

Jde sladit osobní umělecký idealismus a potřebu uživit sebe, děti a psy?

Teď se to dá. Momentálně jsem v pozici, že si mohu vybírat zakázky, což je skvělý. Stálo mě to leta práce si takovou situaci vytvořit a jsem za ni moc vděčná. Jsem vnitřně spokojená i s tím, že jsem svoje jméno nespojila s věcma, kterým nevěřím.

Jak se k tobě dá přihlásit na komiksový workshop?

Úplně normálně přes internet – www. toybox.cz. Je tam třeba i kurz Podpora – kdokoliv dělá něco tvůrčího a měl by pocit, že mu může být užitečný, že zrovna já bych mu mohla pomáhat, tak ať mě osloví.

Jak odpovídáš lidem, kteří ti v roce 2019 řeknou, že komiks je něco dětinského, že to není ani literatura, ani výtvarné umění, ani film….?

S takovým názorem se tvůrci komiksu setkávají léta. Je to názor hodně přežitý. Minimálně od roku 1994, kdy Art Spiegelman za Maus obdržel Pulitzerovu cenu, je zřejmé, že komiks je umění, které dokáže mluvit o tak složitých a naléhavých věcech, jako je třeba holocaust. Takže bitva o komiks už je, myslím si, vybojovaná dost dávno. Ale pokud si dál někdo myslí, že komiks je jen pro děti, tak kdo jsem já, abych mu to brala.

Otázka na masku, která k tobě už neodmyslitelně patří – sundáš ji někdy?

Těžko říct. Jsi možná první, kdo se mě na to takhle přímo ptá. Zatím to nevypadá, že bych v dohledné době o masku přišla. Nerada bych.

Zobraziť diskusiu (0)