Ukázka z rozhovoru, který se sestrou Angelikou vedli Jan Paulas a Tomáš Kutil:

Sestra a koníčky

Má mít řeholnice koníčky, nebude ji to odvádět od jejího poslání?

Je to už čtvrtstoletí, kdy jsem byla na exerciciích, které vedl novoříšský opat Kosík, který nám při jedné z přednášek říkal: „Najděte si nějakého koníčka.“ On třeba psal paměti svého rodného kraje. Koníček není něco, na co má být upřena veškerá pozornost, ale jako Boží děti si máme právo hrát. Ani duchovní člověk nemusí být zoufale vážný, to může být naopak velké riziko, které zavání duchovní pýchou. Tehdy skočím ďáblu na lep: začnu se pokládat za veledůležitou a svět se beze mne neobejde.

Já třeba od desíti let sbírám obaly od čokolád. A doufám, že z toho jednou uspořádám výstavu – v zámečku rodiny mé neteře. Momentálně jsem ve fázi třídění. Zjišťuji, že se při tom dá ledacos naučit, je to takové odlehčení života, zdravé koření.

Není koníček i projevem radosti ze života?

Určitě. Člověk pak zjistí, že tím koníčkem může dělat radost i lidem kolem sebe. Je to také cesta, jak se potkat s někým mimo církev, najít s ním společnou řeč. Je ovšem důležité, abych koníček neupřednostňovala před tím, co mám dělat.

Mají koníčky i zpětný efekt pro duchovní život?

Ze všeho, co člověk prožívá, si může vzít nějaké poučení. Na webu Signaly.cz po mně chtěli zapojit se do duchovního doprovázení v postní době tomu, kdo by o to měl zájem, a tak jsem tam v určitý moment využila radu ze života sportovců. Přišla vhod právě do postní doby, kdy má člověk znovu začínat a snažit se překonat sám sebe. Použila jsem příběh z tenisu. Zrovna probíhal Fed cup a české tenistky nebyly tehdy favoritky. S Američankami ale ve čtyřhře bojovaly do posledního míčku, i když prohrávaly. A na konci se všechny čtyři objaly. I když se s někým nepohodnu nebo prohraju, život jde dál. Nesmím v sobě držet zášť.

Člověk se nemusí furt dřít, má právo odpočívat a zdánlivě i neužitečně. Když dobře čteme evangelia a díváme se na Ježíšův život, vidíme, že byl také na hostině. Co tam dělal? Jedl, pil a bavil se. Když byla bouře na lodi, tak zase spal na polštáři. A učedníkům o postu říká i tato slova: „Když je ženich s nimi, mohou se snad postit?“ Žil radostně. A na jiném místě praví farizeům: „Říkáte o mě: Hle žrout a pijan vína. A máte pravdu.“

Zdravě prožívaná lidskost je tedy důležitá pro přitažlivost křesťanské zvěsti. Bůh po mně nechce víc, než jsem. Jan XXIII. říkal: „Jsem stvořen pro štěstí nejen na onom, ale už na tomhle světě.“ A při koníčkách mohu právě tohle zažívat.

Někde jste dokonce řekla, že jeden hokejový zápas byl pro vás tím nejlepším svatodušním kázáním.

Vždycky o svatodušních svátcích si na to vzpomenu. Bylo to tehdy, kdy jsme se stali naposledy mistry světa. Češi byli tenkrát na turnaji outsideři. Ze skupiny postoupili z nejhoršího čtvrtého místa a o postup do play off hráli se Švédy, kteří šli z prvního místa. Ještě osm vteřin před koncem zápasu prohrávali o gól, ale podařilo se jim vyrovnat – a nakonec postoupit do semifinále. Přes Finy se pak dostali až do finále proti silným Rusům, kteří si hodně věřili, že mají nejlepší tým. A na Čechy, kteří omylem prolezli do finále, si brousili zuby. Finálový zápas jsem si ještě zpětně pouštěla s ruským komentářem a komentátor měl od počátku jasno: Rusové získají zlato, Češi nemají šanci. Než to stačil doříct, tak Rusové dostali první gól. A za další dvě minuty už prohrávali 2:0. V závěru hrálo šest Rusů na tři Čechy, protože měli přesilovku a odvolali brankáře. Nakonec neudrželi nervy na uzdě a o výhodu přišli. V té chvíli se mi vybavil verš: „Bůh se pyšným protiví a pokorným dává milost.“

Bylo to zrovna na svatodušní svátky. Sledovali jsme dál oslavy mistrovského titulu a kamera šla i do šaten. Mladí kluci tlačili na kapitána Rolínka, aby už otevřel šampaňské, ale on jim nevyhověl. Rozhodl se počkat na Jágra a brankáře Vokouna, kteří dávali rozhovory novinářům. Počkal, až přijdou všichni, pak si zjednal ticho a řekl: „Poslouchejte vy mladí, takhle se vyhrává mistrovství. Jako tým!“ Až potom bouchl to šampaňské. To je přece svatodušní poselství jako hrom. Nikdo z našich hráčů se nedostal do all star výběru. Nebyli tam skvělí jednotlivci, ale jako celek byli nejlepší.

Vy sama pěstujete nějaký sport?

Chodím pěšky a jezdím na běžkách. Opravdu nejlepší je pro mě pěší turistika, dá se totiž provozovat téměř kdekoliv a skoro nic k ní nepotřebujete. A je u mě spojena i s duchovním životem. Často přitom rozjímám o motivu cesty, stejně jako o žalmech - když zažiji déšť, sucho, východ či západ slunce, tak s úplně jinou intenzitou prožívám verše, které tyhle věci popisují. „Hory a řeky, velebte Pána, ledy a sněhy, velebte Pána!“

V zimě to ale moc provozovat nejde, proto jezdím na běžkách. Ty mě taky hodně baví a je s tím spojený i určitý druh samoty. I když vás jede víc, tak si každý zvolí své tempo a ve stopě je sám. Lyžařské sporty i ráda sleduji, a protože mi ve škole šla střelba ze vzduchovky, tak u mě vítězí biatlon. Mám sen, že si někdy zastřílím z té jejich malorážky. A díky poslední olympiádě mě začalo bavit i judo.

Jezdíte také na koloběžce…

Ráda jezdím i na kole, ale koloběžka je po Praze praktičtější. Před několika lety mi ji synovec koupil k narozeninám. Loni jsem jela ale jen třikrát - čekala jsem pořád na hezké počasí, protože jsem neměla blatník. V jedné opravně mi ho ale udělali na míru, takže už můžu jezdit i v mokru.

Jezdíte v hábitu?

Na kole to moc nejde, ale na koloběžce je to v pohodě. Zvlášť když jedu z kopce od nás z Pod Petřínem, tak si mně občas někdo fotí a slyším i různé poznámky. Ale nevadí mi to, pro Prahu je to opravdu dobrý dopravní prostředek. Třeba po Karlově mostě bych na kole jezdit nemohla, ale na koloběžce to jde - zastavím na místě a vyhnu se komukoliv.

Vraťme se ke sportovcům. Ti si svoje úspěchy musí tvrdě odpracovat. Nekoukají někdy na vás jako na ty, kdo alibisticky spoléhají na Pána Boha.

Spíš se potkávám s tím, že mají dojem, jaká je v klášteře šílená disciplína a jak hrozně se tam nadřeme. Říkám jim, že klášterní disciplína není ani polovička toho, co musejí vynaložit oni. Proto je pravdivé přirovnání sv. Pavla: „Dívejte se na ty, kdo běží na závodišti. Jim jde o vavřín pomíjející a vám jde přece o mnohem víc.“ On věděl, co říká, protože z antiky znal dobře sportovní zápolení. Sportovci musejí vynaložit hodně sil, pokud chtějí vyhrát; musejí makat a soustředit se na to, co dělají. To mě taky motivuje a kolikrát si říkám, když se mi do něčeho nechce: Tak se zvedej a makej! A když občas slyším, jak někdo komentuje, kolik sportovci berou, mám sto chutí mu říct: Tak se tam postav a vyhraj to!

Mně ale samozřejmě nezajímá jen to, co vyhrají a jaké mají medaile, ale i jací jsou. Gabriela Soukalová nedávno soupeřce přišlápla hůlku, ale o chvíli později ji pustila před sebe. Cítila, že provedla něco špatného, tak to férově odčinila. Nebo oceňuji, že dojede závod, i když ví, že to nebude na skvělé umístění. Totéž udělala i Štěpánka Hilgertová na olympiádě v Pekingu. Během jízdy se málem utopila a věděla, že medaile je pryč, mohla to tedy vzdát, ale kvůli divákům to dojela.

Obdivuhodné pak je, když ze zásady dokážou udělat něco, co je třeba stojí kariéru. Teď myslím na Věru Čáslavskou, jak se na olympijském stupínku při sovětské hymně odvrátila od ruské vlajky a dala tím najevo svůj nesouhlas s okupací v srpnu 1968. Nebo když nedávno Gábina Soukalová nepodala ruku prezidentu biatlonové unie na znamení nesouhlasu s jejich nečinností v boji s dopingem. Ačkoliv nevěděla, jaké to může mít pro ni důsledky.

Zobraziť diskusiu (0)