Neznámý autor, černá ovce šestičlenné spořádané katolické rodiny, neúspěšný realitní makléř, dyslektik, spisovatel v prenatálním stádiu, který ne a ne někde svoje pokusy uplacírovat, nakonec během sedmi týdnů vyseknul text, kde se prolíná imaginace s anarchií, laskavost s potrhlostí, lehkovážnost s láskou za hrob a jak jinak – veselí se smutkem. A dostal za něj nevyšší francouzskou literární cenu pro začínajícího autora - Prix Goncourt du Premier Roman.

Už první věta spolehlivě otestuje uživatelskou přilnavost k tomuto textu: Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky. Kdo co se po takové větě blaženě pousměje, určitě si s touhle knihou padne do oka. Příběh rodiny částečně vypráví školou povinný syn, částečně můžeme nahlížet do deníku otce. Rodina je to tak trochu Addamsova – on ji zbožňuje a říká jí každý den jiným jménem, ona je „svým drahým“ stále okouzlena, navzájem si, včetně svého syna, obřadně vykají a okázale žijí život večírků, tahů, zábavy, tance a jiných rozpustilostí. Odmítají se chovat spořádaně, myslet na horší časy, připojistit se na podzim života, být potichu po desáté večer. Chtějí se smát, vtipkovat, tančit. A to nejraději na píseň Niny Simone Mr. Bojanglese. Práce od toho všeho jen zdržuje a tak se jí nehodlají nijak systematičtěji věnovat. Ostatně – otec díky přátelství se senátorem získal pěkný, státem posvěcený kšeftík, který je jako oslíčku, otřes se. A tak bouchá šampáňo dnem i nocí, a malý vypravěč se toho všeho s chutí účastní. Do školy se dostane jen výjimečně. Rodiče ho ale nijak nenutí a ve škole ho omlouvají způsobem: nevíme, co by se tady mohl dozvědět víc, než na našich večírcích, kde se setkává se samými skvělými lidmi. Nad celým tím rejem bdí další neopominutelná figura knihy a člen rodiny – samice jeřába, Slečna Nadpočetná, tak svobodomyslná a svéhlavá. A právě proto do rodiny jedinečně zapadá.

Olivier Bourdeaut napsal velmi osobní knihu, právě proto, že vůbec není o jeho rodině. Mladému neúspěšnému francouzskému pětatřicátníkovi nešla celoživotně karta. Škola nic, zaměstnání špatně placená otrava, prudérní rodiče rozčarovaní a kariéra spisovatele nepřicházela, přestože se snažil svoje pokusy nabízet k otištění. A tak se vykašlal na všechna očekávání a napsal více méně ambulantně romanci, love story jedné švihlé rodiny, která, než by byla dospělá jako ti všichni nudní okolo, raději otevře další láhve. Sepsat proti tuhosti světa manifest vědomé nedospělosti, vzít se za ruce a společně se tomu tlaku práv a povinností aspoň chvíli vysmát. S takovým úmyslem byla tahle kniha napsaná a takovým kouzlem disponuje. Tak ať Slečna Nadpočetná pustí gramec a všichni si dolejou, protože „malé oslava ještě nikdy nikoho nezabila“.Nebo ano? Je nebezpečný ten svět v nás nebo kolem nás?

psáno pro HN

kniha vyšla i ve slovenském překladu v nakladatelství Ikar

Zobraziť diskusiu (0)