Ukázka z knihy Vladimíra Kučery Aby bylo jasno:

DOPIS JANU PALACHOVI K VÝROČÍM JEHO ČINU, SMRTI A POHŘBU

Milý a vážený Jane!

Promiň, že tykám, ale jsme vlastně vrstevníci a tehdy jsme byli stejně mladí.

Tak jako pokaždé v těchto lednových dnech, zapálil jsem na Olšanech svíčku. Činím tak každý rok, od té chvíle, co jsi přinesl mojí vlasti oběť nejvyšší. Chodili jsme k Tvému hrobu s manželkou, naučili přinášet ohníček smutného vděku i dceru a později vnučku. I ony k místu Tvého spočinutí chodí dodnes.

Naše svíčky hořívaly i v letech, kdy trapný estébácký režim hrob zhanobil a instaloval na rov desku s fiktivní Marií Jedličkovou. Rozhodli jsme se – a nejen my, ale mnoho dalších –, že Tvoje vznešenost je kdesi nesrovnatelně výš než bolševicko-estébácká podlost. Slušní lidé prostě režimní kejkle ignorovali.

Už je to dvacet devět let od „Palachova týdne“, kdy esenbáci s manýry gestapa a milicionářští esamani několik dní mlátili nevinné lidi na Václavském náměstí jenom proto, že vyjádřili úctu Tobě, mládenci, který se tak dramaticky a tak statečně ozval proti ponížení národa a země. A proti apatii. Který jsi vyslal hořící poselství.

Pár měsíců poté prosovětští kolaboranti ztratili moc. A moskevská okupační bagančata od nás odtáhla navždy. Zdálo se.

Zařadil ses do galerie slavných statečných, kteří padli za vlast. Tvůj odkaz je dobrými lidmi respektován. Stal ses pro ně jedním z národotvorných mýtů. A – upřímně řečeno – z nás zbabělejších a přizpůsobivějších navždy alespoň trochu snímáš nepříjemný pocit svrbění svědomí. Jako sebeobětující se beránek v pro nás očistném ohni.

Svědomí mnohých „jiných“ je ale mnohem otrlejší, než by se zdálo. Komunisté, kteří podepsali při prověrkách na počátku sedmdesátých let minulého století „Poučení z krizového vývoje“ – prohlášení o své nestoudné vlastizradě, – tváří se jako by nic. Stejně tak strana, která zastoupila onu kolaborantskou partaj, jež schválila okupaci mé země.

Vlastizrada: trestný čin podle § 309 trestního zákoníku, který spáchá ten „občan ČR, který ve spojení s cizí mocí (každý stát mimo Českou republiku) nebo s cizím činitelem (osoba, která sice není oprávněna jednat jménem cizího státu, ale má na politické dění v něm významný vliv) spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314)“. Což všechno se v srpnu 1968 dělo.

Za takový čin zákon stanovuje trest odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest, popřípadě vedle toho též propadnutí majetku.

Vlastizrádců našlo se u nás tehdy dost. Jakož i těch, kteří okupaci schvalovali jenom za to, aby jim ke kariéře zůstala legitimace, rudá krví jiných.

Dodnes se pro to nikdo z nich nekál. Nikdo neřekl: „Promiňte!“ Ostatně oni to s řádným pokáním neřekli ani sami okupanti či jejich kremelští nástupníci a mnozí naši politici se s nimi přesto bratříčkují.

Právě tak necítí vinu ani ti, kdo signovali závazek, že budou vědomě udávat své bližní. Nejsou to žádní Fausti, kteří se upsali ďáblu za moc nad světem. Jenom ubozí zbabělí šmoci. Ovšem v současnosti už se opět chovají jako by jim patřil veřejný prostor. Řada z nich se nestydí ani posuzovat chování ostatních lidí. Jako by jim práskačství dál dávalo právo manipulovat s našimi životy. Stejně jako jejich udávání činilo tenkrát.

Kdyby dokázali říci „Podělal jsem se…“, nejspíš by jim bylo odpuštěno. Kdo z nás nebyl v nějaké chvíli života srab?! Ale zpupnost si odpuštění nezaslouží.

A oni jsou zpupní. Opanovávají skrze podivné weby společenské vědomí, jako by nebyla minulost. Jako by nebyla paměť. Jako by nebyla vina a trest.

Když ses tenkrát, milý Jane, upálil, byl to bojovný a vzteklý (jak jsi sám prohlásil na lůžku popálenin) apel na občany, kteří se začali smiřovat s okupací a normalizací. Tedy s jakýmsi „zprotektorátněním“. Není pravda, že jsi nebyl bojovníkem. Pokusil ses iniciovat obsazení rozhlasu a odvysílat odtud výzvu ke generální stávce. Setkal ses s nezájmem,

Protože jsi měl pocit, že jsi sám, učinil jsi to, co učinil.

Jak se ukázalo, sám jsi nebyl. O sedm měsíců později, v srpnu 1969 zaplavily ulice Prahy a dalších měst desetitisíce, ba možná statisíce lidí, zejména mladých. Přišly říct, že s okupací a postupným kastrováním společnosti nesouhlasí. Myslím, žes na ně tam nahoře byl hrdý.

Když na nás zdejší vůdčí kolaboranti poslali tanky, obrněné transportéry a pod Cukrákem stály houfnice, namířené na hlavní město, začali občané, přepadení fízly, milicionáři a československou „lidovou“ armádou v její největší akci od roku 1945, stavět barikády a bránit se zběsilému násilí. Byli biti, zavíráni bez soudu, pět z nich hrdinští milicionáři zavraždili. Bohumil Siřínek. František Kohout. Stanislav Valehrach. Vladimír Kruba. Danuše Muzikářová. Tu zastřelili zezadu. Pachatelé nebyli nikdy vypátráni. Příslušníci zasahujících jednotek, možná i vrazi těch pěti, byli vyznamenáni a odměněni věcnými dary, včetně hodinek.

Mrtví ze srpna 1969, myslím, zasluhují stejně jako Ty, Jane Palachu, místo v pantheonu českých hrdinů. Položili život stejně jako kupříkladu Jan Opletal. Při protestu proti zhanobení své vlasti. Bohužel málo se o nich mluví a ví. Jako bychom chtěli ten ostudný srpen 1969 vymazat ze své historie.

Však kdyby byli více známi, jejich odkaz by nejspíš poznamenali stejní skřetí či trollí ubožáci, kteří dnes beztrestně urážejí Tvoji památku, šíří o Tobě, že ses upálil kvůli nešťastné lásce, či žes byl psychiatrický pacient. Jak sžíravá je hanebnost všelijakých polomužíků a nežen. Kdyby měli alespoň stopu Tvé inteligence a schopností. A hlavně lidskosti.

Při pohledu na současnou českou krajinu, jen zdánlivě po bitvě, neboť není dobojováno, občas si člověk povzdechne, jak Tvoje statečnost byla zbytečná. Že si ji tato společnost nezasloužila a nezaslouží. Neboť opět přimyká se značná její část k podivným špinavým zjevům oné minulosti, k normalizačním komunistům, estebáckým agentům, proruským švábům… Či k jejich otevřeným dědicům.

Ale přece jenom občas někde probleskne světélko: tu má někdo potíže s tím, že zatajil milicionářskou minulost, parlamentním hlasováním neprojde do vedoucí funkce pendrekář z týdne, který jsme pojmenovali Tvým jménem. Jeho tehdejší účinkování mu nepřišlo ani trochu žinantní. Ach, kolik sadistů v historii se hájilo plněním rozkazů…

Člověk se v naději i stébla chytá. Možná, že jiskřička, zbyteček Tvého ohnivého poselství zůstává.

I těch svíček na Tvém hrobě je pořád dost.

Za ty maličké ohýnky naděje děkuji Ti, Jane Palachu!

22. 1. 2018

Vladimír Kučera (*1947), novinář a scénárista, po absolvování Fakulty žurnalistiky UK byl až do roku 1989 zaměstnán v Ústavu zdravotní výchovy Praha. Od ledna 1990 pracoval v několika denících, spoluzakládal deník Prostor. Od roku 1997 je na volné noze coby komentátor a autor scénářů k televizním dokumentům. V současnosti se jako spoluautor a moderátor věnuje zejména pořadu ČT24 Historie.cs. Za svou samostatnou i kolektivní tvorbu získal řadu ocenění – mj. Cenu Ferdinanda Peroutky (2016) či Cenu mezinárodního festivalu proti totalitě Mene Tekel (2017).

Zobraziť diskusiu (0)