Tu jsem měl možnost vydat ve svém mini-nakladatelství Za tratí. Vydání mi zprostředkoval autorův český překladatel Luboš Snížek. A zážitky z vydání? Básník domlouval vydání sám, nestál o žádné formality a sbírku poskytl k vydání zdarma - za zaslání deseti výtisků. Jen se trochu pozastavil nad výškou plánovaného nákladu – 600 ks. Jednomu z nejznámějších amerických básníků současnosti se to zdálo přece jen málo. Nakonec se jeho sbírka po deseti letech přece jen dostala do stavu “rozebráno“. A pak – velmi Snydera potěšilo, že byla jeho kniha tištěna ve vězeňské tiskárně věznice na Pankráci. Měl z toho myslím opravdu radost.

Při příležitosti vydání jsem s básníkem vedl (pochopitelně s pomocí Luboše Snížka) internetový rozhovor. Tady je jeho podstatná část. A happy birthday, Japhy Ryder!

Píšete poezii dlouho. Podařilo se vám, že se dotýká lidí a jejím blízká. Přestože jste dnes ve světě básnickou autoritou, dál píšete prostě a s jistou sebeironií. To je ta kvalita, kterou jste se naučil od východních autorů, když jste je studoval a překládal?

Trocha ironie a sebeironie není nikdy na škodu. Ale ve východoasijském umění i v chování se lidé zdráhají projevit slabost. To, co jsem se naučil ve starém Japonsku, ve starodávném městě Kjótu, bylo něco o způsobech, etiketě, která je velmi silně a hluboko zažitá. Náleží starým cestám (Old Ways), které vám připomínají, že je třeba být skromný a chovat úctu ke všem bytostem a všem jevům. „Nenadávej na svou loď nebo řetězovou pilu, mohl bys je urazit. I ony mají city.“ Tohle je od původních obyvatel na Aljašce. Východoasijské lyrické básně se úspěšně maskují. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, jak bohaté a složité některé z těchto zdánlivě prostých básní jsou. A něco navíc jsem se naučil při jejich překládání do angličtiny.

V USA vám vyšla kniha s výborem vašich dopisů s Allenem Ginsbergem. Na co jste si při jejím čtení vzpomněl? Kam všude vás exkurze po části vaší minulosti zavedla?

Když jsem si znovu všechny ty dopisy s Allenem pročítal, vybavil jsem si především přátelství a dobu mládí, kdy chcete se svými přáteli všechno prodiskutovat a o všechno se podělit. Myslím, že dneska tohle mladí lidé dělají prostřednictvím Facebooku nebo Twitteru – ale v padesátých a šedesátých letech jsme si psali dopisy. Rozpačitý jsem byl z učitelského tónu některých mých dopisů Allenovi, ale také mě potěšilo, jak jsme se ani jeden nesnažili vypadat ctnostnější nebo opatrnější, než jsme byli – jak jsme ze sebe prostě chrlili svoje bláznivé nadšení. I tohle je součástí postupného vývoje umělce.

Už několik desetiletí vám dychtivě naslouchá několik generací, které nechtějí uvíznout v konzumu, bezduchosti moderní civilizace a vlastně v beznaději. Jste učitel, pro mnohé guru, i když cítím na dálku, jak se vám to nelíbí. Přesto – základní otázka: jak mám být svobodný a šťastný v tomto světě?

Jedna mladá bělošská antropoložka se kdysi zeptala Florence Edenshawové, významné starší kmene Haida: „Co mám dělat, abych si mohla vážit sama sebe?“ Edenshawová odpověděla: „ Slavnostně se obleč a zůstaň doma.“ To je velmi hutná odpověď. Myslím, že by měla být chápána jako „seber veškerou svou moudrost a um (to bude tvá svoboda) a potom pracuj na místní úrovni (to bude tvoje štěstí)“. Čím větší bude tvoje vize, tím větší může být velikost místního. Ale i velmi malá velikost může být docela důležitá.

Co to podle vás žije homo sapiens uprostřed euro-atlantické civilizace za dobu? (pozn. – rozhovor probíhal v roce 2010)

Předně si myslím, že evropská a americká civilizace se pomalu oddělují, a každá se vydává vlastní cestou. To je dobře. Amerika bude hispánštější, a více východoasijská a tichomořská. Jenže tady bude stále velký problém v dělení na rozvinuté a rozvojové společnosti. Tato dichotomie je poněkud umělá a my si musíme počkat, jak se východoasijská a bharatská (pravý název Indie) modernost bude lišit od západních variant. Každý si to musí přebrat po svém. Můj manifest Čtyři změny z roku 1970 je bohužel stále platný a naznačuje jistý směr. Lze jej nalézt v mé knize Místo v prostoru.

Co všechno rozumíte pod pojmem občanská neposlušnost? H. D. Thoreau ji považoval za důležitý projev lidské důstojnosti.

Občanská neposlušnost je prostě trvání na určitých hodnotách navzdory autoritě Státu. To je všeobecně známé. Ale nemělo by to být sebevražedné – tohle je něco jiného. Vyhovovalo to Thoreauově ideji důstojnosti, ale v jeho případě to byl poměrně mírný akt. Občas je to jen předvádění vlastního ega. Je to prostě jedna z několika možností, jak změnit svět.

Mohl byste okomentovat a rozvést vaše „desatero pro šťastnější život“? (Dobírat si démony, zápasit s rozhněvanými, smát se žádostivým, svádět nesmělé, utírat špinavé nosy a zašívat roztrhaná trička, posílat filozofy v době večeře domů k jejich ženám, vymáchat byrokraty v řece, brát matky s sebou do hor, jíst obyčejné)

Myslím, že tento, spíše básnický seznam, je tak obyčejný a zřejmý, že k němu není třeba nic dodávat.

Zobraziť diskusiu (0)