Jakou knihu v případě Úsvitu všeho podle vás dostává čtenář do ruky? Má očekávat nějakou revoluci v pojetí dějin, když má kniha podtitul Nová historie lidstva? Pokud ano – v čem ta revoluce spočívá?

Je to v první řadě analýza nejstarších dějin lidstva. Ve zkratce kniha nabízí syntézu a novou interpretaci dosavadního archeologického výzkumu. Domnívám se, že skutečně přináší jistou revoluci v náhledu na minulost. Ačkoli to archeologické nálezy dávno vyvracejí, nadále máme tendenci vyprávět lidské dějiny jako lineární příběh odvozující se (zejména) od biblického příběhu. Kdysi na počátku jsme údajně obývali místo, které bylo skutečným či pomyslným rájem, ze kterého jsme byli svrženi na nehostinnou zemi, a od té doby směřujeme k vybudování nové rajské zahrady. Tím pádem bychom se v současnosti měli nacházet na historickém vrcholu civilizace. Autoři nabízejí velmi pádné důkazy, že toto pojetí historického vývoje je naprosto scestné.

Autoři ukazují, že lidské dějiny oplývají rozmanitostmi a složitostmi politického života. V jednu chvíli však všechny tyto různé konfigurace sklouzly do jedné, přímo se píše, že se zasekly. Co znamená to zasekly?

Znamená to, že si nedokážeme představit jiný funkční model společnosti, než je ten současný, tedy v podstatě kapitalismus. Podléháme narativu, že všechny minulé události lze poskládat do kauzálního řetězce, které má jediné vyústění v současném stavu. Na celém světě se lidé měli vyvíjet v podstatě stejným způsobem – začínali jako rovnostářští lovci a sběrači, poté nastala zemědělská revoluce, která přinesla vznik měst a politickou organizaci, následně přišla průmyslová revoluce a tak dále až do dneška. Ve skutečnosti jsou dějiny mnohem složitější a rozmanitější. Zemědělská revoluce nebyla revolucí v pravém slova smyslu, protože trvala stovky až tisíce let, a zdaleka ne všechny společnosti zemědělství přijaly, a některé z těch, které se do něj pustily, se od něj zase odvrátily. Společnosti v minulosti navíc mnohem více experimentovaly se svým politickým uspořádáním, než si myslíme.

Kdo jsou autoři knihy? Proč by měli mít autoritu pro svá tvrzení?

David Graeber, který bohužel zemřel v roce 2020, byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů dneška. Byl anarchistický aktivista, který hrál podstatnou roli například v hnutí Occupy Wall Street. Zároveň byl významný antropolog vyučující na Yaleské a později Londýnské univerzitě. Nabízel levicovou kritiku společnosti, která v současnosti zoufale chybí. Je autorem několika pozoruhodných bestsellerů, z nichž například Dluh a Utopie pravidel vyšly v češtině. David Wengrow je britský archeolog a vyučuje komparativní archeologii na Londýnské univerzitě. Jeho hlavní devizou je, že se neomezuje na selektivní archeologický výzkum, ale dokáže provádět fundovanou syntézu a analýzu dostupných dat. Spolupráce obou Davidů považuju za velmi šťastnou, neboť z ní vzešla přelomová reinterpretace minulosti, potažmo přítomnosti, s významnou vizí do budoucnosti.

Lze tu knihu brát jako kritiku toho, čemu Mark Fischer říká „kapitalistický realismus“, což je myšlenka, že k současnému systému v podstatě neexistuje žádná alternativa, navzdory faktu, že pokud budeme jednoduše pokračovat v tom, co děláme, zpochybňuje to samotnou budoucnost našeho druhu?

Zcela určitě. Na Západě nadále panuje představa, kterou razil Francis Fukuymama, o takzvaném „konci dějin“. Po pádu železné opony měly dějiny údajně skončit, protože významná část světa se připojila k ekonomicky liberálnímu a takzvaně demokratickému Západu, tzn. vstoupila do jakési obdoby rajské zahrady. Je jen otázkou času, kdy na tento systém přistoupí zbytek světa a pak si všichni budeme užívat výdobytků volného trhu a liberální společnosti. Není to dokonalý stav, ale jiná možnost v podstatě neexistuje, a nakonec to uznají i diktatury. Se skutečností, že tento liberálně-demokratický svět až tak liberální ani demokratický není, se v podstatě nedá nic dělat. To, že značná část obyvatel západní společnosti živoří pod hranicí chudoby a že je velká část společnosti z demokratického rozhodování vyloučená, údajně není nic než nutná cena za tuto situaci. David Graeber i Wengrow naopak tvrdí, že současný stav není nevyhnutelný, a nabízejí k němu alternativy.

V knize je podroben kritice pojem civilizace. Můžete prosím přiblížit, na čem se ta kritika zakládá?

Jde o kritiku současné západní civilizace jako údajně nejvyspělejšího stavu, jakého jsme kdy dosáhli. V tomto smyslu Graeber i Wengrow odmítají zažité vize například Jareda Diamonda nebo Yuvala Noah Harariho, kteří historii předkládají jako lineární stezku od primitivních, rovnostářských tlup po dnešní komplexně uspořádanou společnost. Oba Davidové uvádějí spoustu příkladů minulých společností, které fungovaly na demokratičtějších, tolerantnějších a mnohem složitějších základech, nebylo v nich tolik sociální nerovnosti a byrokracie a dokázaly mnohem pružněji reagovat na ohrožení.

Američan a Brit napsali knihu o tom, jak vznikala historie lidstva. Často v ní dávají příklady z života indiánských kmenů. Mluví v ní o domorodcích a pokřiveném pohledu na jejich organizaci života. Bude knize dobře rozumět Středoevropan bez koloniální a dobyvačné minulosti?

Zcela určitě, jakkoli si myslíme, že se nás kolonialismus netýká, byli jsme jeho nepřímou součástí. Právě život domorodých amerických kmenů nabízí pomyslné zrcadlo západní společnosti, jejíž jsme chtě nechtě součástí. Kniha boří nadále platné západní stereotypy o domorodých amerických společnostech, jejichž způsob politického uspořádání byl mimořádně rozmanitý. Zatímco některé skutečně žily v kočovných kmenech a stavěly si týpí, jiné byly usedlé a žily v rozsáhlých městech; některé skupiny byly otrokářské, jiné otrokářství vědomě zavrhly, jedny byly demokratické a jiné absolutistické a tak dále. Kniha velmi zajímavě vyvrací představu, že Evropané přinesli do Ameriky civilizaci. V mojí oblíbené pasáži si domorodí Američanů nevěřícně měří smradlavé, nadržené a věčně ožralé Francouze a podivují se nad tím, že právě tito lidé je přišli civilizovat.

Podle všeho jsou autoři knihy přesvědčeni, že vězíme až po uši ve společenské globální krizi, do které jsme se sami vmanévrovali – ale z které se můžeme dostat. Jaké nabízejí řešení?

To je právě ten nejvíc frustrující aspekt knihy. Původně měla ze spolupráce obou Davidů vzejít trilogie, která reinterpretovala dějiny lidí až do současnosti. To se po Graberově smrti bohužel ukázalo jako nemožné. Zcela konkrétní návod, jak situaci řešit, tedy v knize nenajdeme. Zároveň však síla knihy spočívá v nabízení alternativ z minulosti, z nichž lze čerpat i dnes. Tím, že se kniha odklání od lineárního výkladu dějin, v nás posiluje představu, že současný stav, kdy se společnost nachází v hlubokém rozkolu a lidé mají tendenci tvrdošíjně se držet jednoho konce pravdy, není jediný ani nevyhnutelný. Hlavní a velmi nosné poselství knihy zní, že krize může být velkou šancí na nové a spravedlivější uspořádání společnosti a že se lze inspirovat na mnoha úspěšných příkladech z minulosti.

Viktorie Hanišová (1980) je česká spisovatelka a překladatelka.Ve svých prozaických knihách řeší především narušené rodinné vztahy, překládá z angličtiny a němčiny. Za překlad knihy Philippa Winklera Chuligán získala v roce 2018 tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna.

Zobraziť diskusiu (0)