Petra Hůlová napsala dystopický román, v němž ženy převychovávají muže. Není to žádná obdoba polské filmové komedie Sexmise. Spíš než o knihu pro pobavení se jedná o společenskou provokaci.

Starosvět je minulostí, píše Petra Hůlováv úvodu svého právě vydaného románu nazvaného Stručné dějiny Hnutí. Odehrává se v časově blíže neurčeném dystopickém "novosvětě", kde vládnoucí Hnutí a jeho Instituce prosadily diskurz nové lidskosti.

Změnu si bylo nutné vynutit na mužích, z nichž většina pokroku radikálního humanismu bránila svými macho představami. Nadřazené chování vůči ženám ospravedlňovali tím, že je přirozené a že jim tak velí zdravý rozum. Z hlav jim to dostala až převýchova.

Ve světě Hůlové se o ni postaralo všemocné Hnutí. Pro přechod k lepšímu světu vytvořilo propracovanou ideologii, která se prostřednictvím "workshopů" snaží změnit myšlení většiny mužů a některých žen: naučit je, že u žen záleží na kvalitách vnitřních, nikoliv vnějších. Že posuzovat ženy třeba podle toho, jak vypadají nebo kolik jim je let, není etické.

Takové změny v myšlení by bylo nejlepší dosáhnout po dobrém, ale co když to někteří nechtějí pochopit? Tehdy je evoluci třeba popostrčit tlakem.

Starosvět se proměně v novosvět brání a má k tomu své důvody. V jeho pojetí je ale žena v dost trapné pozici. Připomíná spíš zboží s krátkoudobou trvanlivosti než lidskou bytost, která má samozřejmě větší hodnotu než jen krásu, mládí či mateřství.

V jedné části románu pracovnice převýchovné Instituce vysvětluje, že zde pracují také muži, avšak ona je nazývá kolegyněmi, "podobně jako starosvět nazýval souhrn pracovnic a pracovníků pracovníky", říká. Souhrnné označení "pracovnice" tedy prý splácí historický dluh.

Jednou v budoucnosti, až bude dluh srovnán, se smíšené skupině pracovníků a pracovnic bude říkat třeba pracovnízy, pracovnícavé či pracesily, prorokuje postava.

"Něco se svobodnou řečovou evolucí ujme samo. Evolucí řízenou idejemi Hnutí, protože nechat evoluci napospas jí samotné znamená, že silné bytosti dupou po slabších, znamená němé přitakání tomu, že jsme v posledku pouhá zvířata, a pokud v posledku, tak především v první řadě, a v první řadě jako podhoubí pro bod jedna: boj proti vnímání ženy jako bytosti, jejíž hodnota klesá věkem," říká pracovnice.

Zasazením příběhu do dystopického světa si Petra Hůlová vytvořila prostor pro vyprávění, které dalece přesahuje současnou společenskou diskusi o pokračujím zrovnoprávnění a ochraně žen, jako je například kampaň pod hashtagem #MeToo nebo vzdáleně podobný, avšak mnohem schematičtější románový Příběh služebnice spisovatelky Margaret Atwoodové.

K některým prvoplánovým představám, jak nastolit rovnost, se Hůlová v knize staví hyperbolou či groteskou. Jiné otázky však v textu znějí vážně: Lze ve společnosti zvrátit stereotypy chování a jednání prostřednictvím debat, přednášek a zákonů? Nebylo by lepší pokusit se o to silou?

Nebo: Může existovat jakási osvícená diktatura dobra? Jde pohnout světem bez jistého druhu fanatismu? A je vůbec nějaká naděje, že v touze po vyšší kvalitě lidství nedojde k nelidskostem?

Těžko říct, zda je přípustné o posunech ve společnosti takto byť jen přemýšlet - ale rozhodně to lze v literatuře. Petra Hůlová už je taková. Kdo zná její publicistiku, kdy se nekonformně, provokativně a jaksi protisměrně vyjadřuje k aktuálním tématům, nebude románem překvapen.

S Petrou Hůlovou se to má jako se soudobou vážnou hudbou - většinou nehladí po srsti, ale do zavedených návyků vnáší tóny, které dráždí a znervózňují.

psáno pro Aktualne.cz

Zobraziť diskusiu (0)