Čím dnes žije katolická církev?

Církev se dnes významně mění kvůli papeži Františkovi. Prožívá, řekl bych, téměř drama, zda změnu, kterou on přináší, přijme, nebo ne.

A v čem ta změna spočívá?

Osobně jsem přesvědčen, že klíč k Františkovi lze najít v jeho první encyklice Evangelii gaudium, ve které říká, že realita je víc nežli idea. To je opravdu silná věta, která má v sobě na jedné straně poměrně nebezpečný potenciál relativismu, ale na straně druhé obsahuje naprosto základní myšlenku: Ježíš Kristus se stal konkrétním člověkem, aby řešil konkrétní situaci, nikoliv aby vytvářel struktury určující, jak má daný člověk žít. Tohle východisko samozřejmě vyvolává určité napětí, protože významně ovlivňuje, jak by dnes církev měla hlásat evangelium.

Chápu to správně, že část církve na tento přístup neslyší a chce mít věci tak, jak byly před Františkem?

Samozřejmě. Dnes jsme poprvé svědky situace, kdy nejbližší spolupracovníci papeže říkají něco jiného než papež. A protože žijeme v globálním světě, tak to říkají ve velice veřejném prostoru.

Jak se tento rozpor otiskuje do české církve?

Oba dva pohledy tu mají své stoupence a své zarputilé nepřátele.

A vy jste stoupenec kterého směru?

Já podporuji stanovisko papeže, souzním s jeho pohledem na potřeby světa a jeho postoj vnímám doslova jako živou vodu pro církev.

Na čem podle vás záleží, zda papež uspěje? On přece nemusí uspět.

To nemusí, a jak se vše vyvine, nedokážu zcela odhadnout.

Můžete ale něco vyvozovat ze současného rozložení sil. Vlast­ně by mě zajímalo, jestli to je opravdu souboj o to, jak bude církev vypadat.

Z vnějšku viděno určitě. Já sám ale vnímám především hluboký vnitřní, duchovní rozměr toho, co se děje. Jsem přesvědčený, že jde o proces tzv. rozlišování, což je klíčový pojem, který František používá a který znamená do jednotlivých fází rozdělené hledání, kudy jít dál. Církev teď dramaticky prochází takovýmto hledáním, a jak to dopadne, to nevím.

Z pohledu zvenčí to vypadá tak, že je tu papež, který je jiný a který říká jiné věci než jeho předchůdci. A mě zajímá, jestli to má nebo bude mít na církev nějaký dopad? Jestli se církev opravdu změní? Protože se mi nezdá, že by třeba Jan Pavel II., který se stal pro okolní svět něčím jako rockovouhvězdou, církev nějak radikálně změnil...

Myslím, že ji změnil velmi, ale navenek asi ne tolik viditelně, spíše její atmosféru uvnitř. I když na sebe tito dva papežové dle mého dost dobře navazují, Františkův styl myšlení je v něčem opravdu radikálnější, než tomu bylo u Jana Pavla II., a tak jsou výsledky jeho působení přirozeně i více vidět.

V čem je radikálnější? A potřeboval bych to vysvětlit laicky, polopatě.

(pauza)

Já se jen bojím, abych to nezjednodušil příliš. Tak ještě jinak. Je to, že má František uvnitř římskokatolické církve výrazné kritiky, mocenská, nebo ideologická záležitost? Tedy, jde o to, že jeho odpůrci vidí principiální věci úplně jinak než on, nebo jde jednoduše o jinou, konkurenční mocenskou skupinu lidí? Jsem přesvědčený, že v hloubce věci to vůbec není otázka mocenského boje. Samozřejmě, že to má také nějaké mocenské důsledky, ale ne primárně a výhradně. Jde o otázku, jak budeme přistupovat k věcem týkajícím se spásy člověka, toho nejzásadnějšího, co máme. Tedy jaký postup vede do pekla, a jaký do nebe, když to řeknu hodně zjednodušeně. A František k tomuto rozlišování přistupuje jinak. Základní pravidla chování jsou navenek a všeobecně chápáno velmi jednoduchá: něco nesmíš, něco musíš a platí to vždycky. A František do tohoto vstupuje a ptá se: „A opravdu to takhle absolutně platí vždycky, nezávisle na situaci a podmínkách?“ No, ale tak to přece není. Třeba všechna přikázání Desatera neplatí absolutně vždycky. Sama církev uplatňuje v praxi minimálně ohledně přikázání „nezabiješ“ výjimky. Já bych neřekl výjimky. Spíše pochopení, že některé subjektivní okolnosti mohou obecně platnou normu nasvěcovat významně jinak. Tématem současné diskuse je především otázka nerozlučitelnosti manželství, tedy norma daná Ježíšovými slovy „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. A to je řečeno velmi jasně.

Jde tedy o interpretaci toho, co řekl Ježíš?

Právě v tom je obrovský problém, že je to hlubší otázka než pouhá interpretace. Na jedné straně nikdo nechce říci, že bychom měli ambici korigovat Ježíšova slova. Na druhé straně všeobecná norma, kterou z nich vytváříme, někdy dopadá na jednotlivce v jeho specifické situaci tak tvrdě, že se právem začneme ptát, jestli to s tou univerzálností trochu nepřeháníme, zejména ve světle dalších Ježíšových slov, třeba že „nepřišel svět soudit, ale zachránit“. Když to řeknu opět velmi zjednodušeně, v církvi v posledních staletích existoval všeobecně přijímaný přístup: Máme zásadní normy, které musíme držet proto, aby zvěst evangelia byla viditelná a průkazná pro svět. A jestliže se někdo v jednotlivém případě do těchto jednoznačných norem nevešel, tak pevně věříme, že Pán Bůh je natolik milosrdný, že se o něj nějak bokem určitě postará. Nějak bokem, a tedy mimo plné začlenění do struktury církve, která tomu dotyčnému či té dotyčné říká: „Rozumíme ti, ale máš smůlu, pravidla objektivních norem jsou nutná, a ty se do nich holt nevejdeš.“ Papež František oproti tomu ale namítá: „Já si myslím, že to takhle není správně. Jsem přesvědčen, že Bůh se chce i o takového člověka, a právě o takového člověka starat přímo v církvi, za pomoci prostředků, která má církev k dispozici.“ Takto by se dal ten rozdíl, podlé mého, zhruba popsat. A konkrétně se nyní řeší právě v otázce přístupuk rozvedeným a nově sezdaným.

A tahle otázka je jen odlesk celého problému, nebo je jeho podstatou?

Je to jen špička ledovce celého základního přístupu církve. Vede k reflexi toho, nakolik je naším cílem hájit jasná pravidla a nakolik se máme věnovat člověku s tím, že pravidla jsou tu proto, aby nám v tom pomáhala.

A jak to cítíte vy?

Já vnímám jasně, že věnovat se jednotlivému člověku je kristovské. Je to to, co Kristus dělal. V tomhle ohledu je pro mě zásadní moje zkušenost z armády, kdy spousta věcí, o kterých jsem se domníval, že jsou bez jakékoliv pochybnosti platné, najednou přestávala fungovat. Takže vnímám jako mnohem důležitější osobní vztah k Bohu, Boží blízkost nežli jen pravidla, která v některých chvílích selžou, protože nejsou pro danou konkrétní situaci odpovídající. Je pochopitelné, že pokud nejsou pravidla na prvním místě, vzbuzuje to velkou bouři odporu. Například jeden ze čtyř kardinálů, kteří v otevřeném dopise kritizovali papeže, Ame­ričan Raymond Leo Burke, v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas řekl, že není úplně jasné, jestli František neříká bludy. Než začneme mluvit o odporu, je potřeba zopakovat, co za tím vším stojí. Proč tohle všechno budí tolik reakcí a emocí. Že se totiž jedná z pohledu protagonistů o to nejdůležitější v lidském bytí: jak dopadne náš život. Jak jsem již řekl zjednodušeně: jestli půjdeme do nebe, nebo do pekla. Téma spásy vždycky dokázalo lidi burcovat k těm nejradikálnějším řešením, jak k těm heroickým, tak k těm krvavým. V tomto případě totiž jde o všechno. Jde tu o život věčný. Ovšem každý vidí cestu, která k němu vede, jinak. Proto nechci používat slovo odpor, protože v tomto případě jde u všech mnohem spíše o společnou starost. Nejde v první řadě o žádný politický boj, ale o volbu prostředků ke stejnému cíli. A to k cíli pro každého člověka nejdůležitějšímu, absolutnímu.

Daří se římskokatolické církvi řešit vnitřní spory?

K tomu je potřeba podívat se daleko do historie. Do starých tradic církve, do středověku a starověku. A zjistíme věci, které jsou z dnešního pohledu možná překvapivé. Třeba svatý Tomáš Akvinský, od 16. století prohlášený za učitele církve. Učil na Sorbonně a pro církev objevil Aristotela, přesto jeho výroky tehdy odsoudil pařížský biskup. On přednášel dál, ale trvalo relativně dlouhou dobu, než jeho myšlenky církev akceptovala. Nebo třeba když ve starověku vznikaly velké spory o povahu lidství a božství Krista, byla dlouhá období, kdy celé jednotlivé místní církve měly radikálně odlišné názory. Ovšem tyto církve byly schopny nakonec společně dojít k jednotě. Podle mě zná církev názorové hledání velmi dobře.

Takže není vyloučeno, že za několik set let budou myšlenky papeže Františka obecně přijímány?

U Tomáše Akvinského to trvalo zhruba jen sto let.

Což je pro svět mimo římskokatolickou církev ale i tak dost dlouhá doba.

To souhlasím, ale na druhou stranu je církev s tímto přístupem schopná existovat mnohem déle než všechny ostatní instituce.

Jak je možné, že se vidíte jako stoupenec myšlenek papeže Františka, když jste, co se církve týče, vyrůstal a pracoval v prostředí, které spíše ctí nepřekročitelnost pravidel?

Já se vždycky potkával se svými duchovními průvodci mezi nimiž byli i lidé z vedení církve – kteří tuto věc cítili velmi podobně. Vždycky jsem kolem sebe vnímal praxi zaměřenou víc na to, že jsou sice dána velmi jasná pravidla, ale že je třeba milosrdně přijmout člověka v jeho jedinečnosti. A František se snaží z takového přístupu udělat pravidlo.

A daří se mu to?

V jeho pojetí bych řekl, že ano.

Jak tenhle přístup ovlivňuje vaši praxi coby duchovního?

Osvobozuje mě. Umožňuje mi v pětadevadesáti procentech případů uplatňovat literu zákona a v těch pěti, kde by lpění na liteře popřelo jeho ducha, se chovat jinak.

Když tedy zůstaneme u špičky ledovce – jak by v roce 2017 měla církev přistupovat k manželství a k případným rozvo­dům?

Myslím, že o tom je celá exhortace Amoris laetitia. V ní papež jasně říká, že ideál nerozlučitelného manželství je skutečně vynikající ideál, za kterým církev stojí a musí stát. Nicméně to nesmí znamenat, že lidé, kterým se tento ideál nepodařilo naplnit, jsou už navždycky lidé druhé kategorie.

Což dnes jsou?

V okamžiku, kdy nemohou k eucharistii, to takový pocit určitým způsobem může navozovat.

Jak by tedy měla církev přistupovat k rozvedeným lidem? Měli by mít možnost být znovu sezdáni?

Jsem přesvědčen, že není možné přijmout znovu svátost manželství před Bohem. To je věc, o které se myslím nevede žádná diskuse. V situaci nového partnerského vztahu vzniklého po mnohdy velmi bolavé zkušenosti rozchodu a samoty papež František vybízí k poctivému a dlouhodobému hledání a rozlišování, kudy dál. A zdůrazňuje, že v církvi je vždy cesta dál. Že tito lidé nesmí zůstat členy druhé kategorie. Zásadní je, že mají vůli hledat cestu dál a touhu nadále prohlubovat svůj duchovní život. Tedy žít tak, aby nebyli navždy vyloučeni z živé komunity církve. V takovém případě papež František říká, že je třeba rozlišovat a hledat řešení pro konkrétní situaci. Řešení, které odpovídá duchu evangelia, to znamená: zachování ideálů, ovšem s vědomím toho, že Bůh se ke každému milosrdně sklání, a to i když udělá spoustu chyb. A papež dodává, že v některých případech tento přístup zcela legitimně znovu otevírá cestu i k přijímání eucharistie.

Papež František byl zvolen v roce 2013. Je pro vás jeho éra radostné období? Nebo je to spíš nepříjemná doba, která může vyústit rozkolem?

Pro církev je to sice nová a nesnadná situace, ale já ji vnímám velmi pozitivně, a to ve smyslu řeckého významu slova „krize“. To je odvozeno ze slovesa krinein, které znamená rozhodovat mezi dvěma opačnými variantami. Mezi variantou vynikající a růstovou a variantou tragickou, vedoucí k úpadku. Věřím, že naše situace se nyní vydává dobrým směrem, i když je to náročné, protože změny jsou náročné.Po mnohá staletí tady takový okamžik krize nebyl asi i proto, že se problémy a spory řešily neglobálně, jen v interním kruhu lidí „nahoře“. Zatímco dnes do takového řešení vstupují také média, vnímání svobody a velká rozdílnost jednotlivých kultur. Nic z toho v minulosti církev nemusela řešit, protože sama byla tím, kdo jednotlivé části světa utvářel k svému obrazu. Nádherně to popsal třeba kardinál Schönborn v jednom rozhovoru. Řekl, že jsme svědky přirozeného procesu otřásajícího tím, co známe.

Nutno ale podotknout, že kardinál Christoph Schönborn je příznivcem papeže Františka.

Ano. Takhle to samozřejmě interpretují ti, kteří Františkovy myšlenky vidí jako příležitost. Ale jsou i lidé, kteří je naopak chápou jako nebezpečí, a jejich upozorňování na velké nebezpečí, které nám bezprostředně hrozí, jestliže budeme papeže Františka nadále podporovat, pak vytváří dojem toho, co jste nazval odporem.

Měly by být homosexuální páry sezdávány? Před Bohem,církevním sňatkem?

V žádném případě ve smyslu udělení svátosti. Protože svátost manželství je svátost, která má v sobě jako jeden z podstatných rozměrů i předávání a pokračování života. Je to jeden z integrálních rozměrů manželství. A to u homosexuálních párů z podstaty věci není možné.

Proč se papež František problematice homosexuálů nyní téměř nevěnuje?

Setkání reprezentantů biskupských konferencí z celého světa nazývané synoda, které loni a předloni řešilo otázku rodiny, ve své druhé části několikatýdenního jednání nakonec odmítlo se nyní touto otázkou hlouběji zabývat, protože homosexuální tematika vyvolávala velké napětí a velmi rozdílné názory. Myslím, že proto František diskusi na toto téma dál nechtěl iniciovat.

Zobraziť diskusiu (0)