Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Vojna není kojná

Autentické fotografické momentky Josefa Mouchy ze základní vojenské služby v socialistickém Československu v letech 1981 a 1982 se objevují, pětatřicet let od svého vzniku, možná právě ve vhodnou chvíli.

Ve společnosti, vystrašené k smrti „podnikateli v komerčním nacionalismu“, se stále častěji ozývá, že by to nějakou to povinnou vojenskou přípravu chtělo zase zavést. Někteří už si na vojáky s nadšením hrají sami, rozhicovaní americkými filmy, záběry z Iráku a Sýrie a plamennými národovci s českou trikolórou připnutou na ovaru.. Všichni prý máme ústavní právo mít kolťáky pěkně nízko u pasu a tasit kdykoliv, když se nám něco nebude líbit. A vůbec – jsme všichni změklé panenky, a klukům (i holkám konec konců) by pořádná vojna do života jen prospěla. Koukněte na Izrael, koukněte na Švýcarsko, vzpomeňte si, jak vojna zocelila kdysi vás.


Jak píše v doprovodném slovu k souboru fotografií Josefa Mouchy Vladimír Birgus: Autorův fotografický deník z vojny přispívá k tomu, že u každého, kdo prožil základní vojenskou službu za vlády komunistů, vyvolává celý gejzír vzpomínek. A to tedy ano. Nepřikrášlované černobílé osvity zobrazují věrně jak buzeraci, absurditu, ideologičnost a ponížení, tak bezčasí, nudu, zbytečnost a prázdnotu těch vojenských nekonečných měsíců. A Husák kam se podíváš, snad i pod tím ustlaným bidlem nebo ve skříňce s košilema a trenýrkami v komínku. Zjebal to aláh do držky, jak říkával jeden z mých spolubojovníků.

Takže co vidím skrze tuto knihu ve své osobní minulosti? Předně povolávací rozkaz a marnou snahu se vojně po pomaturitní dvouleté nástavbě vyhnout. Nedokázal jsem získat modrou knížku. A tak jsem šel na dva roky – jedinou úlevou byla vojna 50 km od bydliště, protože už jsem měl tou dobou dítě.Nástup, ostříhání strojkem, vyfasování mundůrů a tepláků, kanady, kecky. První den v jídelně mrštil kuchař mazák po jednom z nováčků varnou miskou, protože jedl lžící, což byla výsada mazáků. Dotyčný se skácel a vojna pro něj trvalou invaliditou skončila. Vítejte na výcviku, který z vás udělá chlapy! Ponižování na denním pořádku, za každou volovinu hrozba basy nebo prokurátora, promarněné měsíce života u karet, cigár a v nějaké službě, nejčastěji v kuchyni.

Píše se rok 1987, 1988. A stejně jsem zažil ožralýho důstojníka střílet v baráku z pistole ostrýma. A při politickém školení mužstva poslouchal pindy jak z Černých baronů. A vojenská kontrarozvědka si pro mě nechala posílat. Proč prej můj otec utekl do Ameriky? Proč se u kluka, se kterým si píšu dopisy, našly samizdaty? A do toho jen občas na opušťáku a dovolený vidět ženu a dceru. Jinak jeden z mravenců uprostřed humusu. Strach, že nás třeba pošlou někam proti demonstrantům a co v té situaci udělám. A jeden světlý moment. Byl jsem na povinné vojně s Okamurou. S Hayatem (opakuji Hayatem) Okamurou. Úžasný zážitek. Když někdo dnes říká, že toho svatého jen hraje, tak já dosvědčuju, že před 30 lety byl absolutně stejný, klidný, usměvavý a vlídný, i když mu mazák řval z deseti centimetrů do ksichtu, že ho zabije.

Pěkně mi ta Vojna za studena ohřala vzpomínky!

Zobraziť diskusiu (0)

Válka za studena

Válka za studena

Josef Moucha

Poprvé knižně publikovaný soubor Válka za studena je podobenstvím o kroužení kolem jádra nicoty. Fotografie ze základní vojenské služby v Československé lidové armádě obnažují svět mužů zavlečených do pasti, jíž je hra na vojáky.

Kúpiť za 19,48 €

Podobný obsah

Čo okom nevidíš alebo Magický príbeh o snoch, ktoré sa plnia

Recenzie

Čo okom nevidíš alebo Magický príbeh o snoch, ktoré sa plnia

V poslednom období sú na vzostupe knihy žánrovo radené pod magický realizmus. Hoci sa dávnejšie spopularizoval najmä v oblasti Latinskej Ameriky, v súčasnosti sa vyvíja aj na európskom kontinente. Mariana Leky je nemecká spisovateľka a dielo Čo okom nevidíš bolo preložené do niekoľkých jazykov. O slovenský preklad sa postaral Andrej Zahorák.

Svojráz Petrovovie chrípky

Recenzie

Svojráz Petrovovie chrípky

Svojrázny samorast usídlený v Jekaterinburgu (Sverdlovsku) na Urale, ku ktorému je v súčasnej(šej) ruskej tvorbe vcelku náročné nájsť rovnocenné autorské garde. To je básnik a prozaik Alexej Salnikov, ktorý dlho pôsobil ako dobre utajený tip známy akurát v zasvätených kruhoch literárnych nadšencov. Výrazný prelom, ktorý z autora urobil skutočnú mediálnu hviezdu, nastal po uverejnení románu s názvom U Petrovových řádí chřipka, čím sa minimálne doma Salnikov dostal na roveň skutočne veľkých mien. Ide o materiál natoľko zaujímavý, že sa najprv dočkal dramatizácie, až po ňom napokon siahol a do filmovej podoby ho pretavil slávny disidentský režisér Kirill Serebrennikov.

Děti Volhy

Recenzie

Děti Volhy

V poradí druhá kniha populárnej Guzel Jachinovej opäť reflektuje mimoriadne citlivú politickú problematiku. Historický román s názvom Děti Volhy približuje osud nemeckej komunity usídlenej v Povolží, ktorej dejiny prvej polovice minulého storočia určili veľmi trpký koniec. Typograficky pohľadne spracovaný text vyšiel v českom vydavateľstve Prostor v rámci edície Současná světová próza, pričom sa o skutočne precízny preklad postaral Jakub Šedivý.