Ve společnosti, vystrašené k smrti „podnikateli v komerčním nacionalismu“, se stále častěji ozývá, že by to nějakou to povinnou vojenskou přípravu chtělo zase zavést. Někteří už si na vojáky s nadšením hrají sami, rozhicovaní americkými filmy, záběry z Iráku a Sýrie a plamennými národovci s českou trikolórou připnutou na ovaru.. Všichni prý máme ústavní právo mít kolťáky pěkně nízko u pasu a tasit kdykoliv, když se nám něco nebude líbit. A vůbec – jsme všichni změklé panenky, a klukům (i holkám konec konců) by pořádná vojna do života jen prospěla. Koukněte na Izrael, koukněte na Švýcarsko, vzpomeňte si, jak vojna zocelila kdysi vás.

Jak píše v doprovodném slovu k souboru fotografií Josefa Mouchy Vladimír Birgus: Autorův fotografický deník z vojny přispívá k tomu, že u každého, kdo prožil základní vojenskou službu za vlády komunistů, vyvolává celý gejzír vzpomínek. A to tedy ano. Nepřikrášlované černobílé osvity zobrazují věrně jak buzeraci, absurditu, ideologičnost a ponížení, tak bezčasí, nudu, zbytečnost a prázdnotu těch vojenských nekonečných měsíců. A Husák kam se podíváš, snad i pod tím ustlaným bidlem nebo ve skříňce s košilema a trenýrkami v komínku. Zjebal to aláh do držky, jak říkával jeden z mých spolubojovníků.

Takže co vidím skrze tuto knihu ve své osobní minulosti? Předně povolávací rozkaz a marnou snahu se vojně po pomaturitní dvouleté nástavbě vyhnout. Nedokázal jsem získat modrou knížku. A tak jsem šel na dva roky – jedinou úlevou byla vojna 50 km od bydliště, protože už jsem měl tou dobou dítě.Nástup, ostříhání strojkem, vyfasování mundůrů a tepláků, kanady, kecky. První den v jídelně mrštil kuchař mazák po jednom z nováčků varnou miskou, protože jedl lžící, což byla výsada mazáků. Dotyčný se skácel a vojna pro něj trvalou invaliditou skončila. Vítejte na výcviku, který z vás udělá chlapy! Ponižování na denním pořádku, za každou volovinu hrozba basy nebo prokurátora, promarněné měsíce života u karet, cigár a v nějaké službě, nejčastěji v kuchyni.

Píše se rok 1987, 1988. A stejně jsem zažil ožralýho důstojníka střílet v baráku z pistole ostrýma. A při politickém školení mužstva poslouchal pindy jak z Černých baronů. A vojenská kontrarozvědka si pro mě nechala posílat. Proč prej můj otec utekl do Ameriky? Proč se u kluka, se kterým si píšu dopisy, našly samizdaty? A do toho jen občas na opušťáku a dovolený vidět ženu a dceru. Jinak jeden z mravenců uprostřed humusu. Strach, že nás třeba pošlou někam proti demonstrantům a co v té situaci udělám. A jeden světlý moment. Byl jsem na povinné vojně s Okamurou. S Hayatem (opakuji Hayatem) Okamurou. Úžasný zážitek. Když někdo dnes říká, že toho svatého jen hraje, tak já dosvědčuju, že před 30 lety byl absolutně stejný, klidný, usměvavý a vlídný, i když mu mazák řval z deseti centimetrů do ksichtu, že ho zabije.

Pěkně mi ta Vojna za studena ohřala vzpomínky!

Zobraziť diskusiu (0)